Tak aspoň trocha sebepitvání...
Nějak nevim co se se mnou stalo...s celym mym životem...
Moc dobře si pamatuju, jak o mě jedna spolužačka do maturitních novin napsala:"Ráďa by toho hodně dokázala, ale škola jí v tom překáží." ... tak sem se školou sekla a začala jsem pracovní kariéru...když si představim, jak sem chtěla studovat herectví což byl muj sen už od malýho dítěte a vzdala sem veškerý snažení po prvním neúspěchu u přijímaček, je mi ze mě samotný na blití.
Skončila sem v Kulturním a informačním centru. Zní to zajímavě co? ... nic moc... osm a půl hodiny denně za obrazovkou podávám informace idiotum a nechávám si srát na hlavu od kolegyně-slepice. Jakýmsi záhadnym způsobem mě opustila moje bojovná nálada a nějakej pud sebeobrany už asi taky nemám...
Všechno a všichni mě serou...
Nejhorší je ta moje podělaná sociální fobie...obávám se, že opravdu skončim podle svýho kočičího plánu...jediný plus je ten, že podle toho plánu budu bydlet v Paříži...prostě se mi to všechno hroutí no... navíc sem si začala kupovat kaktusy a těšim se až naše kočka bude konečně mít ty koťata...Sakra jak já bych chtěla mít kamaráda jako byl Honzík...poznal, když mi bylo mizerně a obejmul mě...teď nemám nikoho takovýho...
O nějakym vztahu nemluvě... tak si prožívám svoje platonický zamilování do seriálovýho herce a je mi víceméně asi fajn...
Obarvila sem si hlavu...na tmavo...jo a taky dost piju a kouřim...taky začínám bejt fakt dobrá v prší - to je asi jediný plus poslední doby...
Nazdar!!!
Je to v řiti...dřív mi pomáhalo sem tyhle záležitosti dávat. Teď??? Pořád stejnej pocit frustrace jako předtim... asi to bude tim, že pro změnu nevim co mám se sebou samotnou dělat...
Ach jo...kdy už konečně dospěju a přestanu řešit tyhle sračky?? ... Doufám, že brzo...
