Zase jsem to udělala, že jo?
Zase jsem to pokazila.
Vždycky všechno zkazim.
Omouvám se. Mrzí mě to.
Bohužel nic víc k tomu říct nedokážu...
neděle 15. prosince 2013
7.12.13
2:09
Už to tu neni barevný...neni to veselý jako dřív. Je to černobílý...je to najednou jako všechno kolem... jako to nudný město. Ale i bez těch barev je to naše. Je to moje.
Ty barvy nás nezměnily...my tož měníme je, ale to mi došlo až dneska.
Vždycky jsem myslela, že je to barvama tohohle místa...ale ty barvy tomu dáváme my. Na stěnách nezáleží.
Na těch nikdy nezáleželo...
Už to tu neni barevný...neni to veselý jako dřív. Je to černobílý...je to najednou jako všechno kolem... jako to nudný město. Ale i bez těch barev je to naše. Je to moje.
Ty barvy nás nezměnily...my tož měníme je, ale to mi došlo až dneska.
Vždycky jsem myslela, že je to barvama tohohle místa...ale ty barvy tomu dáváme my. Na stěnách nezáleží.
Na těch nikdy nezáleželo...
pátek 13. prosince 2013
Dívám se
Dívám se na svět skrz okna baru.
Dýška si od přátel nerada beru.
Dívám se na svět skrz dno skleničky,
z očí se staly maličké škvírečky.
Dívám se na kruháč,
posouvám květináč.
Dívám se jak život kolem mě pluje,
radši se schovám do temné sluje.
Dívám se na nebe.
Vidím v něm Tebe.
Dívám se, pláču,
před tímhle nikdy neuteču.
Dýška si od přátel nerada beru.
Dívám se na svět skrz dno skleničky,
z očí se staly maličké škvírečky.
Dívám se na kruháč,
posouvám květináč.
Dívám se jak život kolem mě pluje,
radši se schovám do temné sluje.
Dívám se na nebe.
Vidím v něm Tebe.
Dívám se, pláču,
před tímhle nikdy neuteču.
středa 11. prosince 2013
Od reality
Chtěla bych do hor. Nebo někam jinam do klidu. Od toho všeho co je tady.
Třeba sem.
O lidí. Od trápení v práci. Od nervů ve škole.
Pryč od všech částí rodiny.
Na nějaký místo bez signálu.
Místo kde si člověk dokáže odpočinout.
Prostě někam mimo realitu.
Třeba sem.
Šel bys se mnou?
čtvrtek 5. prosince 2013
Růže
,,Nesnášim Tě!" zařvala na fotku nalepenou na zdi u stolu, chytila se za hlavu a rozplakala se.
...
Potkala ho před třemi měsíci na plese fakulty. Hned se jí líbil. Byl vysoký, měl tmavé oči a ještě o něco tmavší vlasy, "zlodějské prsty" a voněl kávou. Byl kamarád kamaráda, tak se dali do řeči. Probrali přehršel věcí a pak se jí zeptal, jestli půjde tančit. Netančila už dlouho a on se jí zamlouval, tak proč by nešla. Na parketu strávili zbytek večera. Když ples skončil, doprovodil ji na tramvaj a na rozloučenou jí políbil na tvář.
Myslela, že už ho nikdy neuvidí. Ale ten pocit co v ní ten večer zanechal, jí to vynahrazoval. Možná proto byla tak překvapená, když následující pátek zazvonil u jejích dveří s tím, že má lístky do divadla na její oblíbenou hru.
Nikdy předtím si žádné představení tak neužila. Zase plakala. Zase spousta zvědavých pohledů okolních diváků a on připravený s balíčkem kapesníčků jí držel za ruku a usmíval se. Pak se procházeli po nábřeží a začalo sněžit. Dostala růži a u dveří do bytu opět políbení na tvář.
Po tomhle, pro ni dosud nejromantičtějším zážitku, se dva týdny neukázal. Přemýšlela co se asi tak stalo, ale nesmutnila, byla nadšená, že někdo takový vůbec existuje. Když už pak ani nečekala, že ho ještě někdy uvidí, zase se najednou objevil u ní s kyticí a omluvou. Řekl jí, že měl moc práce, že mu chyběla a jestli by šla do kina.
Ty oči, ty jeho očí jí znovu uhranuly a tak souhlasila. Úplně zapomněla, že má druhý den zkoušku a že by se měla učit.
Pak už ho neviděla. Když se na něj včera zeptala společného přítele, řekl jí, že se před týdnem oženil a odjel do Států. Ptal se proč jí to zajímá, ale ona nevnímala. Jediné co před sebou viděla, byla změť obrázků: tančí spolu, podává jí ruku na schodech, usmívá se ni zpoza třiceti růží, šeptá jí jak je nádherná, sedí v koupelně a nemůže se dopočítat, doktor jí oznamuje, že je v devátém týdnu....
...
,,Chybíš mi!"
Utřela slzy, usmála se a nalepila vedle něj obrázek z ultrazvuku.
...
Potkala ho před třemi měsíci na plese fakulty. Hned se jí líbil. Byl vysoký, měl tmavé oči a ještě o něco tmavší vlasy, "zlodějské prsty" a voněl kávou. Byl kamarád kamaráda, tak se dali do řeči. Probrali přehršel věcí a pak se jí zeptal, jestli půjde tančit. Netančila už dlouho a on se jí zamlouval, tak proč by nešla. Na parketu strávili zbytek večera. Když ples skončil, doprovodil ji na tramvaj a na rozloučenou jí políbil na tvář.
Myslela, že už ho nikdy neuvidí. Ale ten pocit co v ní ten večer zanechal, jí to vynahrazoval. Možná proto byla tak překvapená, když následující pátek zazvonil u jejích dveří s tím, že má lístky do divadla na její oblíbenou hru.
Nikdy předtím si žádné představení tak neužila. Zase plakala. Zase spousta zvědavých pohledů okolních diváků a on připravený s balíčkem kapesníčků jí držel za ruku a usmíval se. Pak se procházeli po nábřeží a začalo sněžit. Dostala růži a u dveří do bytu opět políbení na tvář.
Po tomhle, pro ni dosud nejromantičtějším zážitku, se dva týdny neukázal. Přemýšlela co se asi tak stalo, ale nesmutnila, byla nadšená, že někdo takový vůbec existuje. Když už pak ani nečekala, že ho ještě někdy uvidí, zase se najednou objevil u ní s kyticí a omluvou. Řekl jí, že měl moc práce, že mu chyběla a jestli by šla do kina.
Ty oči, ty jeho očí jí znovu uhranuly a tak souhlasila. Úplně zapomněla, že má druhý den zkoušku a že by se měla učit.
Pak už ho neviděla. Když se na něj včera zeptala společného přítele, řekl jí, že se před týdnem oženil a odjel do Států. Ptal se proč jí to zajímá, ale ona nevnímala. Jediné co před sebou viděla, byla změť obrázků: tančí spolu, podává jí ruku na schodech, usmívá se ni zpoza třiceti růží, šeptá jí jak je nádherná, sedí v koupelně a nemůže se dopočítat, doktor jí oznamuje, že je v devátém týdnu....
...
,,Chybíš mi!"
Utřela slzy, usmála se a nalepila vedle něj obrázek z ultrazvuku.
středa 4. prosince 2013
Pravdy
Včera v noci jsem přemejšlela nad tim, že si potřebuju s někym popovídat. Lidí kolem sebe mám spoustu, těch co bych s nima chtěla mluvit taky, jenže!
Simča je v Perpignanu, Kamila má problémů sama se sebou dost a občas mám pocit, že neumí poslouchat ostatní. Týna s Ondřejem maj problémy mezi sebou, to taky nepřipadá v úvahu. Vojta nemá čas a ještě k tomu má Radku ( jo, tohle mě nikdy nepřestane bavit). No a s Kájou už si taky nerozumim tolik jako dřív.
A pak mě napadl ještě jeden člověk. Jenže!
Ten nemá čas. Nikdy. Má školu, zájmy... Takovej druhej Vojta. Téměř doslova. Ve výsledku jsem ale stejně dospěla k tomu, že bych nejradši mluvila s nim. Ale to prostě neni možný.
Nechutný jak moc se člověk snaží se obklopovat lidma, co jsou si navzájem podobný.
Docela by mě zajímalo, jak vypadá ten vzorec, podle kterýho to tak je. Resp. proč vlastně se to děje.
Dneska v čekárně jsem zas přemejšlela nad tim, jak jsou lidi nevšímavý a je jim všechno jedno. Stará pani o berlích se tam prala v kabátem na věšáku. Všichni na ní koukali, ale nikdo se nezvedl a nepomohl jí. Tak jsem k ní dopajdala, sundala ho z toho věšáku a pomohla jí se oblíknout. Málem mi nasadila svatozář. A lidi kolem zas jen seděli a blbě čuměli. Nepochopim, jaký dokážou bejt lidi ovce.
Abych to shrnula. Pravda číslo jedna: můžete mít kolem sebe kolik lidí chcete, ale když to nejvíc potřebujete, najednou nikdo neni. Pravda číslo dvě: když někomu na veřejnosti pomůžete, ostatní se na Vás koukaj jak na exota.
Ach jo, ještě k tomu mi chtěli vnutit berle.
Děkuju nechci.
Simča je v Perpignanu, Kamila má problémů sama se sebou dost a občas mám pocit, že neumí poslouchat ostatní. Týna s Ondřejem maj problémy mezi sebou, to taky nepřipadá v úvahu. Vojta nemá čas a ještě k tomu má Radku ( jo, tohle mě nikdy nepřestane bavit). No a s Kájou už si taky nerozumim tolik jako dřív.
A pak mě napadl ještě jeden člověk. Jenže!
Ten nemá čas. Nikdy. Má školu, zájmy... Takovej druhej Vojta. Téměř doslova. Ve výsledku jsem ale stejně dospěla k tomu, že bych nejradši mluvila s nim. Ale to prostě neni možný.
Nechutný jak moc se člověk snaží se obklopovat lidma, co jsou si navzájem podobný.
Docela by mě zajímalo, jak vypadá ten vzorec, podle kterýho to tak je. Resp. proč vlastně se to děje.
Dneska v čekárně jsem zas přemejšlela nad tim, jak jsou lidi nevšímavý a je jim všechno jedno. Stará pani o berlích se tam prala v kabátem na věšáku. Všichni na ní koukali, ale nikdo se nezvedl a nepomohl jí. Tak jsem k ní dopajdala, sundala ho z toho věšáku a pomohla jí se oblíknout. Málem mi nasadila svatozář. A lidi kolem zas jen seděli a blbě čuměli. Nepochopim, jaký dokážou bejt lidi ovce.
Abych to shrnula. Pravda číslo jedna: můžete mít kolem sebe kolik lidí chcete, ale když to nejvíc potřebujete, najednou nikdo neni. Pravda číslo dvě: když někomu na veřejnosti pomůžete, ostatní se na Vás koukaj jak na exota.
Ach jo, ještě k tomu mi chtěli vnutit berle.
Děkuju nechci.
neděle 1. prosince 2013
Duše rybí
Pseudo nebe,
dívám se na Tebe.
Hledám hvězdy co bych znala,
žádnou jsem však nepoznala.
Pseudo mladí,
lehce se nudí,
baví se o ničem,
sejmout je mečem.
Meč však mi chybí
tak jako duše rybí,
duše je to ztracená
v hrníčku lapená....
dívám se na Tebe.
Hledám hvězdy co bych znala,
žádnou jsem však nepoznala.
Pseudo mladí,
lehce se nudí,
baví se o ničem,
sejmout je mečem.
Meč však mi chybí
tak jako duše rybí,
duše je to ztracená
v hrníčku lapená....
14.11.2013
Můj svět je jinej...plnej myšlenek co nejdou nikomu říct...co nejdou zformulovat. Plnej čekání...čekání na zázrak co se nestane. Co se nemůže stát, protože vlastně žiju někdy jinde a tady jen pozoruju co se kolem děje.
Já vlastně jen celej život pozoruju... Dívám se jak ostatní žijou a strašně se snažim žít s nima....jenže to jsou jejich životy, jejich příběhy, jejich všechno.... a kde je ten můj? Kde jsou moje příběhy? Moje cokoliv?
Já mám vlastně jen spoustu nesplněnejch snů a vizí. Mám pár kamarádů a spoustu pseudo přátel...ale stačí to? Mělo by... vlastně bych měla bejt šťastná, protože mám víc než spousta lidí... Jenže já jsem nevděčná a nestačí mi to... Jedna z těch špatnejch lidskejch vlastností... Chtít víc, pořád víc a nebejt spokojenej s tim, co jeden má...a já si myslela...ne doufalsa jsem, že tohle se mi nikdy nestane. Dokonce jsem takovej sobec a lhář, že ostatním říkám, že jsem spokojená. Přitom je to lež.
Chci víc... Jen bohužel úplně přesně nevim, co to víc znamená...a to je ten problém...
Já vlastně jen celej život pozoruju... Dívám se jak ostatní žijou a strašně se snažim žít s nima....jenže to jsou jejich životy, jejich příběhy, jejich všechno.... a kde je ten můj? Kde jsou moje příběhy? Moje cokoliv?
Já mám vlastně jen spoustu nesplněnejch snů a vizí. Mám pár kamarádů a spoustu pseudo přátel...ale stačí to? Mělo by... vlastně bych měla bejt šťastná, protože mám víc než spousta lidí... Jenže já jsem nevděčná a nestačí mi to... Jedna z těch špatnejch lidskejch vlastností... Chtít víc, pořád víc a nebejt spokojenej s tim, co jeden má...a já si myslela...ne doufalsa jsem, že tohle se mi nikdy nestane. Dokonce jsem takovej sobec a lhář, že ostatním říkám, že jsem spokojená. Přitom je to lež.
Chci víc... Jen bohužel úplně přesně nevim, co to víc znamená...a to je ten problém...
sobota 30. listopadu 2013
Jemniště...
...barokní perla středních Čech...
Popravdě? Zámek jako každej jinej. Jdeš tam, zaplatíš nesmyslný vstupný a někdo Tě hodinu nudí věcma, co Tě nezajímaj...Ty si prostě jen chceš prohlídnout jak to vypadá uvnitř.
Ale pro mě...pro mě jsou to hlavně ty lidi... Jemnišťáci. Už 4 roky si kladu otázku proč to místo tak miluju. A dneska, dneska mi to došlo...Jo jasně, to místo má svý kouzlo. Je to nádherná stavba s krásnou kaplí...místo, který svym způsobem má duši.
... a Jóhana...
Jenže hlavní jsou stejně ty lidi. Lidi co byli a chtěli bejt cizí. Lidi co mě nesnášeli, ale našli si kě mě cestu. Lidi, kterejm jsem jí dovolila najít. Lidi, mezi kterejma jsem si našla přátele.
Dokonce toho nejlepšího. Toho, kterýho bych nevyměnila za nic na světě. Ani za zlatý prase. A to mě neměl rád...a teď ví všechno.
Neni to zvláštní jak místa lidi měněj a jak lidi měněj místa?
Popravdě v tuhle chvíli bych se tam nechtěla vrátit. Znovu bych do toho nešla, ale prostě dalo mi to tolik...víc než jaká jiná pracovní zkušenost. Dalo mi to přátele. Dalo mi to vůli. Dalo mi to sílu.
Popravdě? Zámek jako každej jinej. Jdeš tam, zaplatíš nesmyslný vstupný a někdo Tě hodinu nudí věcma, co Tě nezajímaj...Ty si prostě jen chceš prohlídnout jak to vypadá uvnitř.
Ale pro mě...pro mě jsou to hlavně ty lidi... Jemnišťáci. Už 4 roky si kladu otázku proč to místo tak miluju. A dneska, dneska mi to došlo...Jo jasně, to místo má svý kouzlo. Je to nádherná stavba s krásnou kaplí...místo, který svym způsobem má duši.
... a Jóhana...
Jenže hlavní jsou stejně ty lidi. Lidi co byli a chtěli bejt cizí. Lidi co mě nesnášeli, ale našli si kě mě cestu. Lidi, kterejm jsem jí dovolila najít. Lidi, mezi kterejma jsem si našla přátele.
Dokonce toho nejlepšího. Toho, kterýho bych nevyměnila za nic na světě. Ani za zlatý prase. A to mě neměl rád...a teď ví všechno.
Neni to zvláštní jak místa lidi měněj a jak lidi měněj místa?
Popravdě v tuhle chvíli bych se tam nechtěla vrátit. Znovu bych do toho nešla, ale prostě dalo mi to tolik...víc než jaká jiná pracovní zkušenost. Dalo mi to přátele. Dalo mi to vůli. Dalo mi to sílu.
Dalo mi to Vojtu a Jolču.
A to je to nejvíc, co jsem kdy mohla chtít.
středa 27. listopadu 2013
Ta od tý hezký...
No jo, ty seš prostě ta chytrá kamarádka tý hezký. To je děsí víš. Vždycky to budou mít lehčí ty hezký....
_______________________________________
Díky Týny...jenže já nejsem ani moc chytrá. To je teprv kombinace. Ani chytrá ani hezká. Vždycky jen kamarádka...
...a ještě k tomu nešikovná....
26.11.2013
Slíbila jsem, že už to neudělám...Nesmim zase porušit slib...ne tentokrát. I když je mu to stejně jedno nemůžu to udělat. Nesmim. Shodila bych se tim. Sliby se maj držet. Jenže je to tak strašně težký. Donutit se myslet v tu chvíli na něco hezkýho...na něco co mi zabrání. Co mě zachrání.
A na co se teda snažim myslet? Na kapuci, na procházku po Praze, na jedno krásný léto, na spoustu kofoly a čaje. Na to, že nechápu, jak někdo může nepít kafe. Myslim na růžovou budoucnost, která se nikdy nestane. Na krásný sny, který se nikdy neuskuteční. Přesouvám se do stínovýho světa, ve kterym se pohybuju mezi lidma co mě maj rádi. Proč tam nemůžu žít pořád? Proč člověk co mě měl vážně rád umřel a mě tu nechal? Jak je vlastně možný, že všichni vypadaj, že se s tim smířili? Proč mě ho každej den něco připomene? To vážně až tak moc žiju minulostí??
L. říkal, že už to nikdy nebude takový jako tehdy tam...proč mi nejde se s tim vyrovnat?
Myslim na slib co jsem (mu) dala...protože...je to důležitý...
A na co se teda snažim myslet? Na kapuci, na procházku po Praze, na jedno krásný léto, na spoustu kofoly a čaje. Na to, že nechápu, jak někdo může nepít kafe. Myslim na růžovou budoucnost, která se nikdy nestane. Na krásný sny, který se nikdy neuskuteční. Přesouvám se do stínovýho světa, ve kterym se pohybuju mezi lidma co mě maj rádi. Proč tam nemůžu žít pořád? Proč člověk co mě měl vážně rád umřel a mě tu nechal? Jak je vlastně možný, že všichni vypadaj, že se s tim smířili? Proč mě ho každej den něco připomene? To vážně až tak moc žiju minulostí??
L. říkal, že už to nikdy nebude takový jako tehdy tam...proč mi nejde se s tim vyrovnat?
Myslim na slib co jsem (mu) dala...protože...je to důležitý...
pondělí 25. listopadu 2013
Víš (24.11.2013)
Víš víc než je zdrávo,
o tom jak mi je každý ráno.
Víš víc než kdokoliv,
za polovinu piv.
Víš víc než já sama,
bojim se být doma.
Víš víc o spoustě věcí,
víš víc a mě to děsí....
o tom jak mi je každý ráno.
Víš víc než kdokoliv,
za polovinu piv.
Víš víc než já sama,
bojim se být doma.
Víš víc o spoustě věcí,
víš víc a mě to děsí....
čtvrtek 21. listopadu 2013
21.11.2013
Hledej na světě to krásný. Třeba i maličkost, která dokáže, že se Ti koutky nadzvednou.
Ale copak to jde? Všechno usnulo, všechno vypadá, že umřelo, celej svět je šedivej. Dá se i v tom najít krása?
Ale to víš, že dá, vždyť krásný je všechno. Knihy, lidi, vlastně i ty spící stromy. Jen čekaj na jaro. Na jaře zas bude všechno barevný a probuzený.
Jenže to je až za dlouho...jak mám přečkat tu zimu plnou tmy? Přeci se nemůžu zazimovat jako medvěd. Teda jasně že bych mohla, jen by mi to asi neprošlo úplně...
Vždyť se to dá přežít i jinak moje milá. Podívej kolik ušmudlanejch a pošmournejch zim už máš za sebou. A jaks to vždycky pěkně zvládla. Pravda, sem tam se objevilo nějaký to zaškobrtnutí, ale kdo nikdy nezakopl? Kdo je dokonalej?
Ale copak to jde? Všechno usnulo, všechno vypadá, že umřelo, celej svět je šedivej. Dá se i v tom najít krása?
Ale to víš, že dá, vždyť krásný je všechno. Knihy, lidi, vlastně i ty spící stromy. Jen čekaj na jaro. Na jaře zas bude všechno barevný a probuzený.
Jenže to je až za dlouho...jak mám přečkat tu zimu plnou tmy? Přeci se nemůžu zazimovat jako medvěd. Teda jasně že bych mohla, jen by mi to asi neprošlo úplně...
Vždyť se to dá přežít i jinak moje milá. Podívej kolik ušmudlanejch a pošmournejch zim už máš za sebou. A jaks to vždycky pěkně zvládla. Pravda, sem tam se objevilo nějaký to zaškobrtnutí, ale kdo nikdy nezakopl? Kdo je dokonalej?
__________________________
No já evidentně ne.
__________________________
Byla jsem teď chvíli šťastná, jakože opravdově. Jen se asi moc a brzo otevírám lidem. A pak jsem nemluvná, smutná a protivná a oni si to přitom nezaslouží.
__________________________
Byla jsem teď chvíli šťastná, jakože opravdově. Jen se asi moc a brzo otevírám lidem. A pak jsem nemluvná, smutná a protivná a oni si to přitom nezaslouží.
20.11.2013
Takhle muj život vypadat neměl. Tak jsem si ho vážně nepředstavovala...
Vážně jsem si na gymplu nemyslela, že se na vejšku dostanu až na počtvrtý, že jediná práce na kterou budu "mít" bude v hospodě.
Měla jsem sny, sny o tom, že budu učit, sny o studiu historie, sny o jevišti... sny o tom, že nikdy nepřestanu snít...
Jenže já asi přestala...
úterý 19. listopadu 2013
19.11.2013
Stejně je to divný...to zvláštní spojení co vzniklo.
Tak nečekaně, tak náhle, jako kouzlem... jo, je to až magický. A magický věci jsou vždycky krásný. Jen málokdy dlouho trvaj, to je na nich to špatný a zároveň na tom všem smutný...
Dokážou zmizet stejně tak nečekaně a rychle jako se objevily...
A nikdy nevíš proč. V tom je život zlej, ale taky krásnej.
Je to totiž všechno o výzvách a rozhodnutích jakou cestou se člověk dá.
Nebo ne?
Update: Poprvý jsem si k písničce vzala slovník a jediný čeho jsem docílila, je zmatenost.
Tak nečekaně, tak náhle, jako kouzlem... jo, je to až magický. A magický věci jsou vždycky krásný. Jen málokdy dlouho trvaj, to je na nich to špatný a zároveň na tom všem smutný...
Dokážou zmizet stejně tak nečekaně a rychle jako se objevily...
A nikdy nevíš proč. V tom je život zlej, ale taky krásnej.
Je to totiž všechno o výzvách a rozhodnutích jakou cestou se člověk dá.
Nebo ne?
Update: Poprvý jsem si k písničce vzala slovník a jediný čeho jsem docílila, je zmatenost.
pondělí 18. listopadu 2013
Krasavice
Jsem fakt divnej člověk.
Normální lidi, když si chtěj jít lehnout, tak o tom hodinu nepřemejšlej.
Já už tu hodinu sedim, čumim na kdysi sloupeček, teď už pořádnej sloup knih co chci přečíst. Co musim přečíst. A to je asi ta potíž. Když si něco půjčim v knihovně, tak v tu danou chvíli si to samozřejmě přečíst chci. Jenže pak se u jedný knihy nejsem schopná hnout o víc jak stránku denně, blíží se upomínka...už druhá, a mě se do toho prostě nechce najednou. A to prosím jen proto, že musim.
Už se vážně těšim na zkouškový, to bude vážně pecka.
No a tak tu sedim, civim na sloup, do blba, oblíknu si plesový šaty a lodičky, chvíli na sebe blbě čumim do zrcadla, namaluju si na ksicht obličej.
Žádná velká změna, pořád tam vidim sebe.
V sobotu jsem si dovolila jeden hysterickej záchvat pláče denně. By jeden neřek jak to člověka uvolní.
Veškerý snažení přišlo díky tý slaný záplavě na zmar. Vypadám jak Joker. Joker v šatech a botách na podpatku.
No krasavice.
Měla bych jít spát.
Normální lidi, když si chtěj jít lehnout, tak o tom hodinu nepřemejšlej.
Já už tu hodinu sedim, čumim na kdysi sloupeček, teď už pořádnej sloup knih co chci přečíst. Co musim přečíst. A to je asi ta potíž. Když si něco půjčim v knihovně, tak v tu danou chvíli si to samozřejmě přečíst chci. Jenže pak se u jedný knihy nejsem schopná hnout o víc jak stránku denně, blíží se upomínka...už druhá, a mě se do toho prostě nechce najednou. A to prosím jen proto, že musim.
Už se vážně těšim na zkouškový, to bude vážně pecka.
No a tak tu sedim, civim na sloup, do blba, oblíknu si plesový šaty a lodičky, chvíli na sebe blbě čumim do zrcadla, namaluju si na ksicht obličej.
Žádná velká změna, pořád tam vidim sebe.
V sobotu jsem si dovolila jeden hysterickej záchvat pláče denně. By jeden neřek jak to člověka uvolní.
Veškerý snažení přišlo díky tý slaný záplavě na zmar. Vypadám jak Joker. Joker v šatech a botách na podpatku.
No krasavice.
Měla bych jít spát.
sobota 9. listopadu 2013
Včera...
Neni moc věcí co bych v tuhle chvíli vážně strašně chtěla.
Tak třeba bych chtěla aby muj nejlepší kamarád měl čas víc jak dvakrát za půl roku.
Umět dobře ještě něco jinýho krom francouzštiny.
Chtěla bych větší knihovnu a víc knih.
Hlavně bych ale vážně chtěla abys vypad z mý hlavy.
Nemám totiž potřebu a touhu ponižovat se snažením se o kontakt s někym, kdo nemá zájem. Nikdo z nás to nemá zapotřebí. Proto vážně nechápu proč to dělám. Pořád, pořád, pořád. Dokola. To samý rozhodnutí. Každejch 24 hodin. Už mě to nebaví.
Rozhodla jsem se včera.
Takže tohle je snad poslední trapej pokus.
A kdyby ne, tak mi to připomeň. Dík.
Tak třeba bych chtěla aby muj nejlepší kamarád měl čas víc jak dvakrát za půl roku.
Umět dobře ještě něco jinýho krom francouzštiny.
Chtěla bych větší knihovnu a víc knih.
Hlavně bych ale vážně chtěla abys vypad z mý hlavy.
Nemám totiž potřebu a touhu ponižovat se snažením se o kontakt s někym, kdo nemá zájem. Nikdo z nás to nemá zapotřebí. Proto vážně nechápu proč to dělám. Pořád, pořád, pořád. Dokola. To samý rozhodnutí. Každejch 24 hodin. Už mě to nebaví.
Rozhodla jsem se včera.
Takže tohle je snad poslední trapej pokus.
A kdyby ne, tak mi to připomeň. Dík.
čtvrtek 7. listopadu 2013
Martině
Víš já taky nejsem ráda jen sama se sebou, neni to jednoduchý-to většinou, ale na druhou stranu, když si zvykneš, když se naučíš vážit si sama sebe, toho klidu a všech těch věcí co jsou v tu chvíli kolem Tebe a vlastně jen pro Tebe, tak pochopíš. Bože pochopíš. Tolik, tolik věcí. Skoro to až hezký neni kolik věcí k pochopení člověk vlastně má dokud nemusí bejt jen sám se sebou.
A milá zlatá neni to špatnej pocit. Jo jasně, někdy je to náročný. Já osobně jsem důkaz toho, jak moc náročný to bejvá, ale do prdele no a co?
Jsme krásný bytosti...všichni na tomhle prapodivně kulatym světě. Jen prostě ne všichni si to uvědomujeme. A to je náš problém víš?
Já na to totiž přišla.
To krásno v sobě dokážou zcela úplně objevit jen ti, co se už naučili být sami se sebou a co se toho hlavně nebojí. Strach je strašnej prevít.
Takže krásko. Neboj se být jen sama se sebou, ač to může znít divně, děláš to pro sebe!
A milá zlatá neni to špatnej pocit. Jo jasně, někdy je to náročný. Já osobně jsem důkaz toho, jak moc náročný to bejvá, ale do prdele no a co?
Jsme krásný bytosti...všichni na tomhle prapodivně kulatym světě. Jen prostě ne všichni si to uvědomujeme. A to je náš problém víš?
Já na to totiž přišla.
To krásno v sobě dokážou zcela úplně objevit jen ti, co se už naučili být sami se sebou a co se toho hlavně nebojí. Strach je strašnej prevít.
Takže krásko. Neboj se být jen sama se sebou, ač to může znít divně, děláš to pro sebe!
neděle 27. října 2013
Čekám na zázrak,
však zázrak nepřichází,
ve tmě lehnu si na znak
a přání se vyplní.
Přání jako každé jiné,
od té holky nedočkavé.
Přání co se vyplní,
až se osud naplní.
Přání staré jak sám svět,
jak by mohl nevidět.
Přání co se nesplní,
není jako ostatní.
Je to kletba?
Je to třeba?
Čím zasloužila si to ta osoba?
však zázrak nepřichází,
ve tmě lehnu si na znak
a přání se vyplní.
Přání jako každé jiné,
od té holky nedočkavé.
Přání co se vyplní,
až se osud naplní.
Přání staré jak sám svět,
jak by mohl nevidět.
Přání co se nesplní,
není jako ostatní.
Je to kletba?
Je to třeba?
Čím zasloužila si to ta osoba?
_______________________________
Po letech básnička. Bože já jsem génius trochu.
pondělí 21. října 2013
Back to the roots??
3:44
3:54
V jednu patnáct jsem zavírala hospodu, strašně unavená a nechtěla jsem nic víc než jít spát. Nepovedlo se. Že bych se zas vrátila na začátek tý šílený cesty?? Když už jsem byla tak daleko?? Doufám, že ne. To už by mi mohlo švihnout úplně. Už tak tejden mám v hlavě strašně moc věcí a co je na tom nejšílenější, každej den, každou hodinu mi k nim přibývaj další a další nápady a podněty a názory a vůbec všechno co si jen člověk dokáže představit. A mě je nejde srovnat. Koupila jsem si na nětakovej moc krásnej kroužkovej bloček na kterym je Eiffelovka (překvapivě) a popsala jsem v něm zhruba tak 3 stránky a to zážitkama z dovči ve Francii, který jsem stejně po dvou dnech přestala dělat ( překvapivě).
Tak že bych zase jednou zkusila zrekapitulovat co se mi a kolem mě děje a pokusila se vymyslet si na to nějakej smysluplnej názor?? Spíš ne.
Co konkrétně se mi teď ale honí hlavou?? Chtěl číst psycho. Já ho varovala - nikdy nechtějte vidět do hlavy šílence víc, než Vám sám ukazuje. Je to pro Vaše dobro. Zpátky k tomu víru. Teď, poslední asi tři hodiny, dva dny nebo možná i dýl a já si to jen neuvědomuju, se mi točí před očima jedna jediná myšlenka. Jaký to vlastně bylo si ubližovat? Proč jsem to dělala? Proč jsem přestala? Jak je možný, že že mi to nechybí, když jsem bez toho nemohla bejt? Ono asi chybí. A hodně. Ten pocit, ten pocit uklidnění po palčivym pálení následujícím tah přitisklý žiletky, to koukat se, jak krev a s ní i to co člověka v tu chvíli bolí a štve a užírá a všechno to ostatní odtejká pryč. Ne nijak daleko, to ne, ale odtejká, alespoň na chvíli ten pocit štěstí a pohody, kterej přišel jakoby odnikud. Jaký to bylo? No náročný, člověk to musel skrejvat, a stres z toho, že si toho někdo všimne samozřejmě nastoupil zhruba půl minuty po osvobozujícím říznutí, takže celá snaha přišla vniveč. Nejhorší na tom všem vlastně asi bylo to, že já se nikdy vážně nechtěla zabít. Jsem srab a neudělala bych to. Jenže kdyby náhodou přece jen, tak to bych byla srab taky že jo, ale to je zbytečný řešit, to je furt dokola to samý. Takže ne, vážně nechtěla. Ve středověku si taky lidi pouštěli žilou když jim bylo zle, ne? No tak já to vlastně brala jako léčbu. Konec. Tečka. Ale teď mám šílenou chuť to zkusit znova, naposledy...jestli je to vážně tak super jak si pamatuju. A možná tim taky upustit trochu toho co se děje. Zcvoklou mámu, protivnýho Aleše, otce co se rozmyslel a chce se mnou bejt v kontaktu, Jeho nezájem a taky ten problém se školou. Jenže co když to vážně udělám a On se v týdnu ukáže a uvidí to nebo třeba jen obvaz a dojde mu to? Co si budem povídat, hloupej neni... Nechci děsit lidi kolem sebe a už vůbec ne ty který ještě úplně neznám, ale zajímaj mě... Hlavně proto, že já vážně nechci umřít!! Ještě neni čas, to člověk pozná. Ale třeba už je na to taky pozdě a všichni už ze mě vyděšený jsou? To jde přece taky ne? Že se s Váma někdo baví jen ze strachu co byste byli schopný udělat, kdyby to náhodou nedělali.
Uvidíme...uvidíme za chvíli jak se rozhodnu.
4:19
Jdu kouřit...teda jestli mám ještě co...
4:26
Ale stejně je to zvláštní. Poslední, třeba , dva měsíce, se cejtim naprosto báječně. Jako už dlouho ne. A pozor, to neni sebepřemlouvání a chlácholení jako to bejvalo dřív, tak to fakt je. Tak jako fakt nevim kde se ve mě najednou vzala takováhle věc, která mi dusí mozek.
Ach jo.
Dobrej předmět k další debatě, ale já jdu zkusit usnout. Přeci jen barák se začne za hodinu a půl probírat k životu, tak aby jim to nebylo divný. To by zas bylo dotěrnejch otázek jak mi je a připomínek, že prostě ta prráce co mám je úplně na hovno. A to já fakt nechci poslouchat. Fakt ne. Mě to prostě baví i když mě to na druhou stranu šíleně vyčerpává.
4:31
Doufám, že je to to, co si představoval. Nic horšího už asi vymyslet nedokážu.
3:54
V jednu patnáct jsem zavírala hospodu, strašně unavená a nechtěla jsem nic víc než jít spát. Nepovedlo se. Že bych se zas vrátila na začátek tý šílený cesty?? Když už jsem byla tak daleko?? Doufám, že ne. To už by mi mohlo švihnout úplně. Už tak tejden mám v hlavě strašně moc věcí a co je na tom nejšílenější, každej den, každou hodinu mi k nim přibývaj další a další nápady a podněty a názory a vůbec všechno co si jen člověk dokáže představit. A mě je nejde srovnat. Koupila jsem si na nětakovej moc krásnej kroužkovej bloček na kterym je Eiffelovka (překvapivě) a popsala jsem v něm zhruba tak 3 stránky a to zážitkama z dovči ve Francii, který jsem stejně po dvou dnech přestala dělat ( překvapivě).
Tak že bych zase jednou zkusila zrekapitulovat co se mi a kolem mě děje a pokusila se vymyslet si na to nějakej smysluplnej názor?? Spíš ne.
Co konkrétně se mi teď ale honí hlavou?? Chtěl číst psycho. Já ho varovala - nikdy nechtějte vidět do hlavy šílence víc, než Vám sám ukazuje. Je to pro Vaše dobro. Zpátky k tomu víru. Teď, poslední asi tři hodiny, dva dny nebo možná i dýl a já si to jen neuvědomuju, se mi točí před očima jedna jediná myšlenka. Jaký to vlastně bylo si ubližovat? Proč jsem to dělala? Proč jsem přestala? Jak je možný, že že mi to nechybí, když jsem bez toho nemohla bejt? Ono asi chybí. A hodně. Ten pocit, ten pocit uklidnění po palčivym pálení následujícím tah přitisklý žiletky, to koukat se, jak krev a s ní i to co člověka v tu chvíli bolí a štve a užírá a všechno to ostatní odtejká pryč. Ne nijak daleko, to ne, ale odtejká, alespoň na chvíli ten pocit štěstí a pohody, kterej přišel jakoby odnikud. Jaký to bylo? No náročný, člověk to musel skrejvat, a stres z toho, že si toho někdo všimne samozřejmě nastoupil zhruba půl minuty po osvobozujícím říznutí, takže celá snaha přišla vniveč. Nejhorší na tom všem vlastně asi bylo to, že já se nikdy vážně nechtěla zabít. Jsem srab a neudělala bych to. Jenže kdyby náhodou přece jen, tak to bych byla srab taky že jo, ale to je zbytečný řešit, to je furt dokola to samý. Takže ne, vážně nechtěla. Ve středověku si taky lidi pouštěli žilou když jim bylo zle, ne? No tak já to vlastně brala jako léčbu. Konec. Tečka. Ale teď mám šílenou chuť to zkusit znova, naposledy...jestli je to vážně tak super jak si pamatuju. A možná tim taky upustit trochu toho co se děje. Zcvoklou mámu, protivnýho Aleše, otce co se rozmyslel a chce se mnou bejt v kontaktu, Jeho nezájem a taky ten problém se školou. Jenže co když to vážně udělám a On se v týdnu ukáže a uvidí to nebo třeba jen obvaz a dojde mu to? Co si budem povídat, hloupej neni... Nechci děsit lidi kolem sebe a už vůbec ne ty který ještě úplně neznám, ale zajímaj mě... Hlavně proto, že já vážně nechci umřít!! Ještě neni čas, to člověk pozná. Ale třeba už je na to taky pozdě a všichni už ze mě vyděšený jsou? To jde přece taky ne? Že se s Váma někdo baví jen ze strachu co byste byli schopný udělat, kdyby to náhodou nedělali.
Uvidíme...uvidíme za chvíli jak se rozhodnu.
4:19
Jdu kouřit...teda jestli mám ještě co...
4:26
Ale stejně je to zvláštní. Poslední, třeba , dva měsíce, se cejtim naprosto báječně. Jako už dlouho ne. A pozor, to neni sebepřemlouvání a chlácholení jako to bejvalo dřív, tak to fakt je. Tak jako fakt nevim kde se ve mě najednou vzala takováhle věc, která mi dusí mozek.
Ach jo.
Dobrej předmět k další debatě, ale já jdu zkusit usnout. Přeci jen barák se začne za hodinu a půl probírat k životu, tak aby jim to nebylo divný. To by zas bylo dotěrnejch otázek jak mi je a připomínek, že prostě ta prráce co mám je úplně na hovno. A to já fakt nechci poslouchat. Fakt ne. Mě to prostě baví i když mě to na druhou stranu šíleně vyčerpává.
4:31
Doufám, že je to to, co si představoval. Nic horšího už asi vymyslet nedokážu.
úterý 10. září 2013
Moje podivnosti
Jo dobře. Je mi 22 a co?!
Když tu teď tak sedim s přemejšlim co se mi to stalo s hlavou, tak si uvědomuju, že vlastně asi nic. Takhle se totiž chovala vždycky.
Ano, byla jsem zblázněná do Harryho Pottera (ostatně kdo v době, kdy se v Čechách objevil, nebyl). Strašně jsem chtěla být jako Hermiona. Celou věčnost jsem čekala na dopis, kterej nikdy nepřišel. Každpádně to zbláznění mělo jakej si reálnej základ-ještě než jsem se "zamilovala" do filmovýho Harryho, milovala jsem tu svojí knižní představu o něm a celym jeho kouzelnickym světě.
Pak byly Hvězdný války...same story...dobře ne úplně, ale tak rozepisovat se tu o tom víc nebudu.
Ale abych se vrátila k úvodní větě.
Je mi relativně čerstvých 22. Zhruba někdy od února se mě drží ?závislost? na skupině One Direction. Úplně si pamatuju, jak jsme zhruba před rokem a půl seděli v Olympu, neuvěřitelně je hejtovali a nechápali jsme jak se můžou někomu líbit. Funny. No a od vydání One way or another jsem se jaksi stala Directionerkou. Dokonce jsem si po zhruba 8-mi letech koupila originální CD...co to asi tak mohlo být, že?
Jako takhle ze začátku jsme hejtovali jak hudbu, tak ty kluky. Pak sem zjistila, že se mi líbí hudba no a v ten moment pravidelně u čehokoliv začínám sbírat informace. No a tak se stalo, že se mi to stalo. Takže teď mám doma obě jejich alba a nedočkavě škrtám dny v kalendáři a nemůžu se dočkat 25.11. až vyjde to třetí, dále jsem pyšnou majitelkou náramku a nádhernýho plakátu.
Samozřejmě nesmim zapomenout, že se mi o nich o klucích zdá a že jsem schopná prohlížet jejich fotky na tumblr a videa na youtube celou noc aniž bych vnímala čas a že moje vlastní tumblr je jich plný... achjo...
No a v tuto chvíli bych si dovolila přidat pár fotek :)
Když tu teď tak sedim s přemejšlim co se mi to stalo s hlavou, tak si uvědomuju, že vlastně asi nic. Takhle se totiž chovala vždycky.
Ano, byla jsem zblázněná do Harryho Pottera (ostatně kdo v době, kdy se v Čechách objevil, nebyl). Strašně jsem chtěla být jako Hermiona. Celou věčnost jsem čekala na dopis, kterej nikdy nepřišel. Každpádně to zbláznění mělo jakej si reálnej základ-ještě než jsem se "zamilovala" do filmovýho Harryho, milovala jsem tu svojí knižní představu o něm a celym jeho kouzelnickym světě.
Pak byly Hvězdný války...same story...dobře ne úplně, ale tak rozepisovat se tu o tom víc nebudu.
Ale abych se vrátila k úvodní větě.
Je mi relativně čerstvých 22. Zhruba někdy od února se mě drží ?závislost? na skupině One Direction. Úplně si pamatuju, jak jsme zhruba před rokem a půl seděli v Olympu, neuvěřitelně je hejtovali a nechápali jsme jak se můžou někomu líbit. Funny. No a od vydání One way or another jsem se jaksi stala Directionerkou. Dokonce jsem si po zhruba 8-mi letech koupila originální CD...co to asi tak mohlo být, že?
Jako takhle ze začátku jsme hejtovali jak hudbu, tak ty kluky. Pak sem zjistila, že se mi líbí hudba no a v ten moment pravidelně u čehokoliv začínám sbírat informace. No a tak se stalo, že se mi to stalo. Takže teď mám doma obě jejich alba a nedočkavě škrtám dny v kalendáři a nemůžu se dočkat 25.11. až vyjde to třetí, dále jsem pyšnou majitelkou náramku a nádhernýho plakátu.
Samozřejmě nesmim zapomenout, že se mi o nich o klucích zdá a že jsem schopná prohlížet jejich fotky na tumblr a videa na youtube celou noc aniž bych vnímala čas a že moje vlastní tumblr je jich plný... achjo...
No a v tuto chvíli bych si dovolila přidat pár fotek :)
Jo a abych nezapomněla, tak na jejich film půjdu v pátek a to prosím v pořadí již podruhý. Ať žiju!!!
P.S.: Někdo se mi diví??
P.S.: Někdo se mi diví??
středa 22. května 2013
Olymp...
...místo, kde žijí bohové
...(sport)bar v prvním patře na kruháči
Pro mě je to oboje najednou...čím dá tim víc si uvědomuju co pro mě tohle místo znamená, co mi dalo aa co mi vzalo...
Ať nad tim ale přemejšlim sebevíc, mám pocit, že za těch 3,5 roku co tu pracuju mi toho prostě víc dalo než vzalo.
Potkala jsem tu spoustu lidí, někteří mi v životě zůstali jen chvíli, někteří mi k srdci nepřirostli vůbec a z některých se stali mí přátelé...dokonce nejlepší...
Ale to neni to jediný...i když asi nejdůležitější. Naučila jsem se tu sebekontrole, neberu si už tolik věci osobně, umim natočit pivo ( podotýkám, že dobře), ale co je hlavní vim, že tu mám a budu mít útočiště.
Neni moc míst co by mi přirostli takovymhle způsobem k srdci...ty maličkosti co mě nejdřív srali a pak jsem je začala milovat...vypadávající dvířka u skříňky, který čekaj na to až je spravim, kofola, která prská ať se snažíte sebevíc, ledovač, kterej v létě prostě nestíhá, ventilace, která kdyby fungovala tolik co hučí, měli bychom tu všichni rampouchy u nosu, repráky, který hrajou jak a kdy se jim chce a v neposlední řadě spodní posuvný dveře, který mám v uchu...těch věcí je mnohem víc, ale to bych klidně mohla vypsat propisku...a těch co píšou tu taky moc neni...
Taky jsem se už smířila s tim, že z těch šesti obličejů vysprejovanejch na zdi poznám jen Nedvěda a Tysona.
Během tohohle týdne mi taky došlo, jak moc je to tu nádherný samo o sobě...když jsem tu dřív bejvala v noci sama když všichni odešli, bála jsem se...Včera mi došlo, že se tu vlastně můžu zamknout a bejt v klidu. Je to doslova božskej pocit bejt tu sama bez zvuku aut na kruháči, bez jakejchkoliv zvuků krom těch, který jsou prostě zdejší...dveře od záchodů co bouchaj v průvanu, ventilace, schizofrenní ruleta co mluví sama se sebou a chřestění kostek ledu v ledovači...
Je to až magický a já to tu miluju a jsem ráda, že tu pracuju... Tady jsem to prostě já...
...(sport)bar v prvním patře na kruháči
Pro mě je to oboje najednou...čím dá tim víc si uvědomuju co pro mě tohle místo znamená, co mi dalo aa co mi vzalo...
Ať nad tim ale přemejšlim sebevíc, mám pocit, že za těch 3,5 roku co tu pracuju mi toho prostě víc dalo než vzalo.
Potkala jsem tu spoustu lidí, někteří mi v životě zůstali jen chvíli, někteří mi k srdci nepřirostli vůbec a z některých se stali mí přátelé...dokonce nejlepší...
Ale to neni to jediný...i když asi nejdůležitější. Naučila jsem se tu sebekontrole, neberu si už tolik věci osobně, umim natočit pivo ( podotýkám, že dobře), ale co je hlavní vim, že tu mám a budu mít útočiště.
Neni moc míst co by mi přirostli takovymhle způsobem k srdci...ty maličkosti co mě nejdřív srali a pak jsem je začala milovat...vypadávající dvířka u skříňky, který čekaj na to až je spravim, kofola, která prská ať se snažíte sebevíc, ledovač, kterej v létě prostě nestíhá, ventilace, která kdyby fungovala tolik co hučí, měli bychom tu všichni rampouchy u nosu, repráky, který hrajou jak a kdy se jim chce a v neposlední řadě spodní posuvný dveře, který mám v uchu...těch věcí je mnohem víc, ale to bych klidně mohla vypsat propisku...a těch co píšou tu taky moc neni...
Taky jsem se už smířila s tim, že z těch šesti obličejů vysprejovanejch na zdi poznám jen Nedvěda a Tysona.
Během tohohle týdne mi taky došlo, jak moc je to tu nádherný samo o sobě...když jsem tu dřív bejvala v noci sama když všichni odešli, bála jsem se...Včera mi došlo, že se tu vlastně můžu zamknout a bejt v klidu. Je to doslova božskej pocit bejt tu sama bez zvuku aut na kruháči, bez jakejchkoliv zvuků krom těch, který jsou prostě zdejší...dveře od záchodů co bouchaj v průvanu, ventilace, schizofrenní ruleta co mluví sama se sebou a chřestění kostek ledu v ledovači...
Je to až magický a já to tu miluju a jsem ráda, že tu pracuju... Tady jsem to prostě já...
Jako bonus mám titul
Pán ovladače!
(což ač se nezdá, je velice důležitá a vysoká funkce,
zvlášť co se výběru hudby týče...)
19.5.2013
neděle 12. května 2013
Dechirée
Jsem jakoby rozervaná. Uvnitř vypuštěná.
Nic mě nebaví.
Co nejdřív mizim někam pěkně daleko. Ne se schovat, ne utéct...znovu se najít.
Je to jako bych postupně ztrácela sama sebe. Kousek po kousku se rozpadám. Potřebuju novej rám i výplň. Prostě kompletní výměnu a opravu všeho. A toho se mi tady nedostane.
Tohle místo tady. Tuhle mojí výlevnu. Milovala jsem to. Ale teď najednou jakobych to tu nepoznávala. Je to cizí. Nevím jestli chci pokračovat. Je to jako deník. Součást mě, která už není. Asi skončim. Ale budu to pak pořád já? Není to jen chvilková slabost? Nevím. Nevím co potřebuju.
Je toho tolik co mě trápí. Co mě vevnitř trhá na kusy. Potřebuju to ze sebe dostat, ale myšlenky se mi v hlavě tak honěj a motaj a vířej že toho nejsem schopná.
úterý 9. dubna 2013
Něco se změnilo. Nejsem si jistá co, ale vím, že to tak je.
Včera po dlouhý době svítilo sluníčko. Budilo mě a bylo to neskutečně příjemný. Celej den jsem se usmívala. To bylo jiný. Prostě mě to tak nějak nabilo...
Během 7 dní už dočítám druhou knihu. A to podotýkám nečtu žádný chudinky hubený.
Něco se změnilo a doufám, že to tak zůstane. Je mi takovym zvláštnim způsobem dobře.
Včera po dlouhý době svítilo sluníčko. Budilo mě a bylo to neskutečně příjemný. Celej den jsem se usmívala. To bylo jiný. Prostě mě to tak nějak nabilo...
Během 7 dní už dočítám druhou knihu. A to podotýkám nečtu žádný chudinky hubený.
Něco se změnilo a doufám, že to tak zůstane. Je mi takovym zvláštnim způsobem dobře.
pátek 29. března 2013
Sníh ze záhrobí
Šla jsem z práce a sněžilo...
...a já věděla, že nesněží jen tak...že to mi sněží ty tři lidi co odešli dřív než měli a které jsem milovala....
sněžili mi abych věděla, že jaro přijde.... a brzo...
Tohle dneska byl poslední sníh týhle dlouhý a nekonečný zimy....
Prostě oni vědí, že se na něj těším...a že oni mi chybí....
...a já věděla, že nesněží jen tak...že to mi sněží ty tři lidi co odešli dřív než měli a které jsem milovala....
sněžili mi abych věděla, že jaro přijde.... a brzo...
Tohle dneska byl poslední sníh týhle dlouhý a nekonečný zimy....
Prostě oni vědí, že se na něj těším...a že oni mi chybí....
A proto dneska v noci sněžilo.
To bylo pro mě...vim to!
A proto jsem si to užila!!!
pátek 15. března 2013
Kamče
Kéž bys věděla jak moc se mi nechce jít domu.... jak moc se mi chce poslouchat tady hudbu tak moc nahlas, že neslyšíme jedna druhou...Jak moc sem i chce pít víno... jen proto abych nemusela myslet na to, nad čim musit přemejšlet...
Jak moc jsem sama sebou když mě nenaplňuje nic víc, než hudba, víno, cigarety a tvoje přítomnost i když nic neříkáš...
To asi nepochopí nikdo...jen ty....
A to jen proto, že jsem Ti dovolila poznat mě tak moc...tak jak se znám jenom já...
Co mi dávaj blbý písničky co si tu spolu odkejváme...i blbý One Direction s úžasnym Harrym...
Ty a ty kapely a hudba a to všechno mě berete do mýho světa...do světa, kde jsem to já a ne někdo za úsměvem...Takovejch lidí je málo....
Možná to nevíš nebo nevidíš, ale tyhle chvíle dávaj mi nejvíc...
Cejtim v sobě každou notu co zahrajou...je to...já nevim jak to popsat...
Jak moc jsem sama sebou když mě nenaplňuje nic víc, než hudba, víno, cigarety a tvoje přítomnost i když nic neříkáš...
To asi nepochopí nikdo...jen ty....
A to jen proto, že jsem Ti dovolila poznat mě tak moc...tak jak se znám jenom já...
Co mi dávaj blbý písničky co si tu spolu odkejváme...i blbý One Direction s úžasnym Harrym...
Ty a ty kapely a hudba a to všechno mě berete do mýho světa...do světa, kde jsem to já a ne někdo za úsměvem...Takovejch lidí je málo....
Možná to nevíš nebo nevidíš, ale tyhle chvíle dávaj mi nejvíc...
Cejtim v sobě každou notu co zahrajou...je to...já nevim jak to popsat...
.....................................
Je to poklad... Je to ta skříňka plná vrůznejch věcí za kterou se honěj piráti...ale ty jí nikdy nenajdou....protože je jenom naše....
Víš to???
Rodina a jiná neštěstí...
Myslim, že si nikdo nedokáže představit jaký to je, přijít o část rodiny. Nemyslim teď to, když Vám někdo umře, to asi jo, to neni tak těžko představitelný... Mluvím teď o tom, že s s Váma prostě najednou někdo nebaví...naprosto Vás odmítá...
Třeba já...
Můj táta má dneska narozeniny... a já nevim jestli mu mám volat nebo psát... A to jen proto, že se už od začátku listopadu nebavíme... Je mi ho líto, protože je vlastně sám a Mára je nemocnej pořád, takže vlastně bude o víkendu doma... s Rumenama se prej nebaví...nevim s kym bude slavit....
Vim, že má rád Studentskou pečeť a strašně ráda bych mu jí přivezla. Jo jasně, je to blbost, ale dávala jsem mu jí vždycky...teda do jistý doby...pak jsem začala chodit na brigádu do pekařství a každej rok jsem mu kupovala laskonky...protože ty miluje...a každej rok jich bylo tolik co mu bylo... já je taky vždycky milovala... Nevim proč... A letos prostě nevim co mám dělat... Jet do Týnce a čekat v baráku než přijede a popřát mu nebo tam jen dojet, nechat tam tu blbou čokoládu, protože teď prostě na víc nemám nebo mu zavolat, napsat nebo se na něj vykašlat úplně??? Ničí mě to...
Tady je nádherně vidět to, co o mě už víme dlouho... Prostě se neumim přenést nad lidi, co mě "pustili k vodě" ... prostě se nějakou dobu budu stejně snažit získat je zpátky... A vždycky si budu myslet, že to byla moje chyba...protože jiný lidi přece chyby nedělaj...
Každopádně tahle záležitost mě dovedla k něčemu, co se stalo asi tak před rokem....
Představte si situaci:
Přijdete z práce kolem osmý do baru...dát si vínko a pokecat s lidma co tu klasicky bejvaj... Jen co vejdete dovnitř, tak uvidíte kámoše, kterýho učila Vaše mamka ((babička)-problém malýho města) s nim bejvalýho spolužáka ze základky a bratránka, kterýho jste zhruba tak 4 roky neviděli a kterej do výše zmíněného baru předtim v životě nevkročil.... Logicky si objednáte to víno a místo toho abyste si sedli na bar jak jste měli původě v úmyslu, si sednete k nim ke stolu, protože prostě máte radost, že bratránka rádi vidíte... Povídáte si a po zhruba tak hodině si jdete sednout na ten bar a následuje spousta otázek. ,, Odkud ty kluky znáš??" ,, No ten jeden je bejvalej spolužák, druhej je z vesnice odkud pocházim a učila ho moje mamka/ babička a ten třetí je muj bratránek" ... Kluci odcházej a s bratránkem máte loučící řeč typu: Tak ty jo to se musíme sejít, dlouho jsme se neviděli..Jojo jasně- musíš mi popovídat o tátovi a Lucce jak to mezi nima je a co se tam děje.... Když tehdy kluci odešli, ptal se mě Tom, proč jsme se loučili takhle, tak jsem mu řekla, že jsme se naposledy viděli před 4-ma rokama na svatbě jeho ségry. Když se mě pak ptal kde Jarda bydlí a já mu řekla, že v Týnci ( což je asi 9 km od Bene), tak mu málem vyletěly oči z důlků proč tak dlouho když od sebe bydlíme deset minut busem a já nebyla schopná odpovědět.
A popravdě?? Nejsem doteď... Proč jsme se nebyli schopný od toho setkání tady sejít a popovídat si když to máme tak blízko??
A čim víc nad tim přemejšlim a čim míň se bavim s tátou tim víc mě to mrzí...Že prostě svojí leností se okrádám o to bejt se svou rodinou...
K čemu je dobrý to, že jsme přáteli na FB a dokonce jsme tam rodinný příslušníci, když se potkáme náhodně jednou za uherák?? K čemu jsou mobily, chytrý telefony a další moderní hračky, když na sebe nemáme číslo a nejsme v kontaktu?? A je to vážně chyba jen z mojí strany??
Třeba já...
Můj táta má dneska narozeniny... a já nevim jestli mu mám volat nebo psát... A to jen proto, že se už od začátku listopadu nebavíme... Je mi ho líto, protože je vlastně sám a Mára je nemocnej pořád, takže vlastně bude o víkendu doma... s Rumenama se prej nebaví...nevim s kym bude slavit....
Vim, že má rád Studentskou pečeť a strašně ráda bych mu jí přivezla. Jo jasně, je to blbost, ale dávala jsem mu jí vždycky...teda do jistý doby...pak jsem začala chodit na brigádu do pekařství a každej rok jsem mu kupovala laskonky...protože ty miluje...a každej rok jich bylo tolik co mu bylo... já je taky vždycky milovala... Nevim proč... A letos prostě nevim co mám dělat... Jet do Týnce a čekat v baráku než přijede a popřát mu nebo tam jen dojet, nechat tam tu blbou čokoládu, protože teď prostě na víc nemám nebo mu zavolat, napsat nebo se na něj vykašlat úplně??? Ničí mě to...
Tady je nádherně vidět to, co o mě už víme dlouho... Prostě se neumim přenést nad lidi, co mě "pustili k vodě" ... prostě se nějakou dobu budu stejně snažit získat je zpátky... A vždycky si budu myslet, že to byla moje chyba...protože jiný lidi přece chyby nedělaj...
Každopádně tahle záležitost mě dovedla k něčemu, co se stalo asi tak před rokem....
Představte si situaci:
Přijdete z práce kolem osmý do baru...dát si vínko a pokecat s lidma co tu klasicky bejvaj... Jen co vejdete dovnitř, tak uvidíte kámoše, kterýho učila Vaše mamka ((babička)-problém malýho města) s nim bejvalýho spolužáka ze základky a bratránka, kterýho jste zhruba tak 4 roky neviděli a kterej do výše zmíněného baru předtim v životě nevkročil.... Logicky si objednáte to víno a místo toho abyste si sedli na bar jak jste měli původě v úmyslu, si sednete k nim ke stolu, protože prostě máte radost, že bratránka rádi vidíte... Povídáte si a po zhruba tak hodině si jdete sednout na ten bar a následuje spousta otázek. ,, Odkud ty kluky znáš??" ,, No ten jeden je bejvalej spolužák, druhej je z vesnice odkud pocházim a učila ho moje mamka/ babička a ten třetí je muj bratránek" ... Kluci odcházej a s bratránkem máte loučící řeč typu: Tak ty jo to se musíme sejít, dlouho jsme se neviděli..Jojo jasně- musíš mi popovídat o tátovi a Lucce jak to mezi nima je a co se tam děje.... Když tehdy kluci odešli, ptal se mě Tom, proč jsme se loučili takhle, tak jsem mu řekla, že jsme se naposledy viděli před 4-ma rokama na svatbě jeho ségry. Když se mě pak ptal kde Jarda bydlí a já mu řekla, že v Týnci ( což je asi 9 km od Bene), tak mu málem vyletěly oči z důlků proč tak dlouho když od sebe bydlíme deset minut busem a já nebyla schopná odpovědět.
A popravdě?? Nejsem doteď... Proč jsme se nebyli schopný od toho setkání tady sejít a popovídat si když to máme tak blízko??
A čim víc nad tim přemejšlim a čim míň se bavim s tátou tim víc mě to mrzí...Že prostě svojí leností se okrádám o to bejt se svou rodinou...
K čemu je dobrý to, že jsme přáteli na FB a dokonce jsme tam rodinný příslušníci, když se potkáme náhodně jednou za uherák?? K čemu jsou mobily, chytrý telefony a další moderní hračky, když na sebe nemáme číslo a nejsme v kontaktu?? A je to vážně chyba jen z mojí strany??
............................................................
Chtěla bych poštovního holuba....
sobota 2. března 2013
Mezi nebem a zemí
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak funguje svět... Je to asi tak rok a půl, co jsem našla dobrého přítele...
Nikdy nezapomenu jak jsme trávili dlouhé večery a noci přetahováním se o ovladač při hledání tý "správný" hudby, jak jsi za mnou chodil do práce v noci, když jsi přijel z práce ( tehdy ještě z kina) a povídali jsme si, jak jsem znovu zahořela pro prší ( óóó bože, jak mě to teď chybí...) a myslim, že nejvíc mi dávaj místa na kterých jsme trávili čas...třeba na zastávce...na půl cesty mezi našima barákama...nikdy nezapomenu ten jeden večer kdy jsem ti v půl jedný v noci psala, jestli bys nešel kouřit...a než jsi stihl napsat ( jak jsi později tu noc na tý zastávce sám řekl), že jsi přijel z práce a jdeš spát, jsem ti řekla, že jsem domluvila s klinikou v Německu o tom, že zemřel strejda a ty jsi napsal, že jdeš... v tu chvíli jsi byl jedinej člověk, kterýho jsem chtěla vidět...
Nejhorší je to v O...když přijde tvuj brácha a přepíná hudební kanály jako by byl doma, tak mě bodne u srdce když si vzpomenu jak jsme se hádali, co zrovna budem poslouchat...nebo když jsem v týdnu v práci a vim, že za mnou nikdo nepřijde protože jsi v Praze...
A dneska...zase jsme seděli na zastávce...předtim jsme byly v pochcaný uličce na jídle a cestou jsi mě rozsekal timhle: ,, Takže co ty a práce?? - Ne nemám... takže jsem doma... - Takže čteš...je mi to jasný"
Kolik lidí myslíš, řekne něco podobnýho?? Kolik lidí ví, uznává a chápe jak moc miluju knihy??
Jediný co nechápu je to, že neplatí cos mi slíbil než ses odstěhoval... Pamatuješ si to ještě?? Cos mi to tehdy slíbil??
Nikdy nezapomenu jak jsme trávili dlouhé večery a noci přetahováním se o ovladač při hledání tý "správný" hudby, jak jsi za mnou chodil do práce v noci, když jsi přijel z práce ( tehdy ještě z kina) a povídali jsme si, jak jsem znovu zahořela pro prší ( óóó bože, jak mě to teď chybí...) a myslim, že nejvíc mi dávaj místa na kterých jsme trávili čas...třeba na zastávce...na půl cesty mezi našima barákama...nikdy nezapomenu ten jeden večer kdy jsem ti v půl jedný v noci psala, jestli bys nešel kouřit...a než jsi stihl napsat ( jak jsi později tu noc na tý zastávce sám řekl), že jsi přijel z práce a jdeš spát, jsem ti řekla, že jsem domluvila s klinikou v Německu o tom, že zemřel strejda a ty jsi napsal, že jdeš... v tu chvíli jsi byl jedinej člověk, kterýho jsem chtěla vidět...
Nejhorší je to v O...když přijde tvuj brácha a přepíná hudební kanály jako by byl doma, tak mě bodne u srdce když si vzpomenu jak jsme se hádali, co zrovna budem poslouchat...nebo když jsem v týdnu v práci a vim, že za mnou nikdo nepřijde protože jsi v Praze...
A dneska...zase jsme seděli na zastávce...předtim jsme byly v pochcaný uličce na jídle a cestou jsi mě rozsekal timhle: ,, Takže co ty a práce?? - Ne nemám... takže jsem doma... - Takže čteš...je mi to jasný"
Kolik lidí myslíš, řekne něco podobnýho?? Kolik lidí ví, uznává a chápe jak moc miluju knihy??
Jediný co nechápu je to, že neplatí cos mi slíbil než ses odstěhoval... Pamatuješ si to ještě?? Cos mi to tehdy slíbil??
________________________________________________
A co ve mě zakotvilo nejvíc??
pátek 1. března 2013
15.12.2012 5:00
Je to boj...nekonečnej boj mezi mnou, mejma strašákama a zbytkem světa. Jakoby nestačili Ti strašáci...kdyby aspoň byli jen jednoho druhu.Ale ne...Ona jich samozřejmě musí mít víc...asi aby byla zajímavá...jenže koho to zajimá...Jako by nestačilo,že se bojí sama sebe,ostatních lidí,co si o ni ostatní myslej(a co si vlastně doprdele o sobě myslí sama),strach z následků svýho dost nepředvídatelnýho chování a ten zasranej strach z ostrejch věcí...těch se bojí nejvíc ze všeho...a otce...momentálně strašák č.1...Genetika je svině prostě.
A jakoby to nestačilo, tak se asi snaží proti sobě poštvat skvělýho pána...jednoho z mála, co maj vážně zájem o tom jak na tom je...chce aby se jí omluvil....ale za co??Za to, ze k ni proste necejtí to,co ona chce??Ale víme obě, že to není jeho chyba ale naše ,že?Jo já vim...ale kdo to pochopí?...No krom nás asi nikdo Ráďo...No tak se smíříme s tim, že sme kamarádky a vždycky budem a budem hlídat děti kamarádkám a budem vždycky jen tety....Je to ostatně jen naše chyba...
...Klárko?!....Ano?...Chyběla jsi mi...nikdo mi nerozumí jako ty...Já vim...Víš že se k lidem který máme rády nechováme zrovna nejlíp ??...Jo vidim to...prostě to asi neumíme...A můžem za to my?Nebo co?Proc?(jo jasně odpověď na všechno je 42,ale to tady asi nepomůže)...
A jakoby to nestačilo, tak se asi snaží proti sobě poštvat skvělýho pána...jednoho z mála, co maj vážně zájem o tom jak na tom je...chce aby se jí omluvil....ale za co??Za to, ze k ni proste necejtí to,co ona chce??Ale víme obě, že to není jeho chyba ale naše ,že?Jo já vim...ale kdo to pochopí?...No krom nás asi nikdo Ráďo...No tak se smíříme s tim, že sme kamarádky a vždycky budem a budem hlídat děti kamarádkám a budem vždycky jen tety....Je to ostatně jen naše chyba...
...Klárko?!....Ano?...Chyběla jsi mi...nikdo mi nerozumí jako ty...Já vim...Víš že se k lidem který máme rády nechováme zrovna nejlíp ??...Jo vidim to...prostě to asi neumíme...A můžem za to my?Nebo co?Proc?(jo jasně odpověď na všechno je 42,ale to tady asi nepomůže)...
neděle 24. února 2013
Čistý duše ( 18.12. 2013 )
Všechno je jinak...lidi jsou falešný a zlý...
Co tady vlastně hledám?? Štěstí? To co jsem tu už našla a vlastní vinou ztratila?? Znova takový nenajdu...
Nový šance neexistujou... to je jen výploc lidský ubohosti, protože kdyby existovali, tak jsem jí dostala... Protože já jsem hodná... jak řekl L. ... čistá duše... a nás je málo a ostatní po nás akorát šlapou... nevážej si toho, vo jim můžem dát... toho všeho co by bylo doopravdy. A proč?? Protože se toho bojej... bojej se, že by si nemuseli na nic hrát a to je děsí... nejsou na to totiž zvyklý... Nejsou zvyklý na upřímnost a opravdovost... jsou zvyklí jen na přetvářku...na blbý masky za který se pořád schovávaj... ale co myy, co to tak neděláme...jak k tomu přijdeme???...
Co tady vlastně hledám?? Štěstí? To co jsem tu už našla a vlastní vinou ztratila?? Znova takový nenajdu...
Nový šance neexistujou... to je jen výploc lidský ubohosti, protože kdyby existovali, tak jsem jí dostala... Protože já jsem hodná... jak řekl L. ... čistá duše... a nás je málo a ostatní po nás akorát šlapou... nevážej si toho, vo jim můžem dát... toho všeho co by bylo doopravdy. A proč?? Protože se toho bojej... bojej se, že by si nemuseli na nic hrát a to je děsí... nejsou na to totiž zvyklý... Nejsou zvyklý na upřímnost a opravdovost... jsou zvyklí jen na přetvářku...na blbý masky za který se pořád schovávaj... ale co myy, co to tak neděláme...jak k tomu přijdeme???...
úterý 15. ledna 2013
Prostě úterý jako každý jiný
Tak zase přišla...Kámoška co je vždycky poblíž...nesnášim jí!! Je to šílený prokletí, který mě ničí. Sedim v práci, mám naplno puštěnej jukebox aby se ještě víc nepřiblížila a snažim se jí ignorovat.
Je mi zle. Je to tak otupělej stav, že nedokážu nic jinýho než sedět, poslouchat hudbu a čučet do blba...Taně doufám, že nikdo nepřijde, protože vážně nemám náladu na lidi...Chci tu jen tak sedět a nic nedělat. Sama ve svym prapodivnym světě plnym nočních můr a nesplněnejch snů, pít kafe a kouřit jedno cigáro za druhym. Výborná náplň pracovní doby. Ale holt nedá se svítit...tady je vážně mrtvo...a to tu budu muset strávit ještě šest hodin...bezvadná vyhlídka. To toho kafe zase vypiju...Vim moc dobře proč nejsem schopná jíst nic jinýho krom jogurtů...moje tělo neni schopný přijímat nic jinýho než kafe, tekutiny a nikotin...zajímalo by mě kdy zkolabuju.
Už se těšim jak budu na konci měsíce vyprávět doktorce, že sem se zas zhoršila a že mi ty léky nestačej, že bych zas byla ráda za antidepresiva...ale nějaký silnější prosím...Nebo mě prosím zavřete do vypolstrovaný místnosti, dejte mi bílej obleček a spoustu bloků a propisek...a cigaret...a budu spokojená... Muhehe už vidim ten její výraz a slyšim to její: ,,Ale to je normální..." Tak snad kdyby tohle všechno co je podle ní normální bylo vážně tak normální, tak by neměla věčně plnou čekárnu lidí, ne? Nebo je prostě v oboru tak dlouho a měla tolik pacošů, že jí ty věci už prostě normální přijdou...Taky bych jí mohla povyprávět o snech...jak nevim co se mi zdá a co je pravda...jako bych byla pořád bdělá. Ó jak mi chyběj ty stavy hlubokýho a ničim (ani snama) nerušenýho kómatu do kterýho jsem jednu dobu každou noc upadala... Což mi připomíná, že nevim kam jsem si uklidila prášky na spaní, ty by mi mohly pomoct, sice jsem po nich jak praštěná palicí, ale aspoň spim jak mimino...Těm se sny nezdaj nebo ne?? A jediný co je v noci vzbudí je to, že maj hlad nebo sou pokaděný popř. maj zaražený prdy. Jestli to tak neni, tak ty drobečky malý docela lituju.
Je mi zle. Je to tak otupělej stav, že nedokážu nic jinýho než sedět, poslouchat hudbu a čučet do blba...Taně doufám, že nikdo nepřijde, protože vážně nemám náladu na lidi...Chci tu jen tak sedět a nic nedělat. Sama ve svym prapodivnym světě plnym nočních můr a nesplněnejch snů, pít kafe a kouřit jedno cigáro za druhym. Výborná náplň pracovní doby. Ale holt nedá se svítit...tady je vážně mrtvo...a to tu budu muset strávit ještě šest hodin...bezvadná vyhlídka. To toho kafe zase vypiju...Vim moc dobře proč nejsem schopná jíst nic jinýho krom jogurtů...moje tělo neni schopný přijímat nic jinýho než kafe, tekutiny a nikotin...zajímalo by mě kdy zkolabuju.
Už se těšim jak budu na konci měsíce vyprávět doktorce, že sem se zas zhoršila a že mi ty léky nestačej, že bych zas byla ráda za antidepresiva...ale nějaký silnější prosím...Nebo mě prosím zavřete do vypolstrovaný místnosti, dejte mi bílej obleček a spoustu bloků a propisek...a cigaret...a budu spokojená... Muhehe už vidim ten její výraz a slyšim to její: ,,Ale to je normální..." Tak snad kdyby tohle všechno co je podle ní normální bylo vážně tak normální, tak by neměla věčně plnou čekárnu lidí, ne? Nebo je prostě v oboru tak dlouho a měla tolik pacošů, že jí ty věci už prostě normální přijdou...Taky bych jí mohla povyprávět o snech...jak nevim co se mi zdá a co je pravda...jako bych byla pořád bdělá. Ó jak mi chyběj ty stavy hlubokýho a ničim (ani snama) nerušenýho kómatu do kterýho jsem jednu dobu každou noc upadala... Což mi připomíná, že nevim kam jsem si uklidila prášky na spaní, ty by mi mohly pomoct, sice jsem po nich jak praštěná palicí, ale aspoň spim jak mimino...Těm se sny nezdaj nebo ne?? A jediný co je v noci vzbudí je to, že maj hlad nebo sou pokaděný popř. maj zaražený prdy. Jestli to tak neni, tak ty drobečky malý docela lituju.
Vzduchoprázdno
Zase mám pocit jako bych měla uprostřed hrudníku vzduchoprázdno. Jako by tam místo plic a srdce byla jen jedna velká díra ve který je maximálně tak...no vzduchoprázdno...
Už dlouho se mi nestalo, že bych tohle nic cítila. Jedinej rozdíl je, že většinou jsem nevěděla z jakýho důvodu tomu tak je. Za to teď mám pocit, že je těch důvodů hned několik:
Už dlouho se mi nestalo, že bych tohle nic cítila. Jedinej rozdíl je, že většinou jsem nevěděla z jakýho důvodu tomu tak je. Za to teď mám pocit, že je těch důvodů hned několik:
- z mýho života zmizel člověk, bez kterýho jsem stejně žila většinu života...já byla ze začátku přesvědčená o tom, že mi to půjde a že mi to nebude vadit, že budu spíš ráda...nakonec si ale myslim, že je to jedna z příčin tý díry ve mě...
- skončila jsem v práci...jak mě to štvalo tam jezdit a mrznout na lešení a po nocích drhnout kachličky, natírat zábradlí a podobmý věci, tak teď zjišťuju, že mi to chybí, že mě to vlastně bavilo a hlavně byla to každodenní náplň, jezdila jsem do Prahy v šest nebo sedm ráno a vracela kolem šestý/sedmý večer...prostě jsem byla urvaná jak kotě a neměla čas ani energii přemejšlet nad životem...
- jsem na pracáku, což obnáší strašně málo povinností-muj den vypadá nějak takle: vstávám pozdě...třeba kolem desátý-> člověk může spát jak dlouho chce, protože jediný co pak dopoledne dělám je to, že si udělám půllitr kafe, zapnu televizi (abych měla nějakou zvukovou kulisu a nehráblo mi z toho ticha ještě víc), uvařim, uklidim kuchyň a pak následuje ta nudnější část dne - asi tak hodinu věnuju projížděním nabídek k práci a posíláním životopisům na který se mi stejně nikdo neobtěžuje odpovědět a následně si čtu nebo se učim na přijímačky ( což mi připomnělo, že bych měla konečně poslat přihlášky..) a to je všechno...prostě na palici...
- jediný co mě donutí vylézt z baráku je, když musim do Olympu...jako například v sobotu po plese nebo dneska a zítra...vážně se mi tam chce zas celej den nic nedělání...asi umeju všechny skleničky nebo já nevim co tam budu dělat...asi hodim na papír tu povídku co mám v hlavě...to by mi mohlo zabrat nějakej čas...
- no a další a poslední věc, která za to asi může je to, že veškerej můj osobní a "milostnej" život se odehrává jen ve snech ( a že uměj bejt živý a reálný), vybájenejch příbězích a prapodivnejch představách...zkrátka a dobře je fajn, že je většina seriálovejch a filmovejch herců tak pěknejch...ach jo...
Když to tak shrnu už chápu ten divnej pocit...je toho přeci jenom docela dost.
Jo a abych nezapomněla...ke vší mojí frustraci se ještě ke všemu můj školní idol oženil...sbohem můj vysněný životní partnere a živote plný zanícených debat o historii ve francouzštině :(
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)