Růže

,,Nesnášim Tě!" zařvala na fotku nalepenou na zdi u stolu, chytila se za hlavu a rozplakala se.

...

      Potkala ho před třemi měsíci na plese fakulty. Hned se jí líbil. Byl vysoký, měl tmavé oči a ještě o něco tmavší vlasy, "zlodějské prsty" a voněl kávou. Byl kamarád kamaráda, tak se dali do řeči. Probrali přehršel věcí a pak se jí zeptal, jestli půjde tančit. Netančila už dlouho a on se jí zamlouval, tak proč by nešla. Na parketu strávili zbytek večera. Když ples skončil, doprovodil ji na tramvaj a na rozloučenou jí políbil na tvář.
      Myslela, že už ho nikdy neuvidí. Ale ten pocit co v ní ten večer zanechal, jí to vynahrazoval. Možná proto byla tak překvapená, když následující pátek zazvonil u jejích dveří s tím, že má lístky do divadla na její oblíbenou hru.
      Nikdy předtím si žádné představení tak neužila. Zase plakala. Zase spousta zvědavých pohledů okolních diváků a on připravený s balíčkem kapesníčků jí držel za ruku a usmíval se. Pak se procházeli po nábřeží a začalo sněžit. Dostala růži a u dveří do bytu opět políbení na tvář.
      Po tomhle, pro ni dosud nejromantičtějším zážitku, se dva týdny neukázal. Přemýšlela co se asi tak stalo, ale nesmutnila, byla nadšená, že někdo takový vůbec existuje. Když už pak ani nečekala, že ho ještě někdy uvidí, zase se najednou objevil u ní s kyticí a omluvou. Řekl jí, že měl moc práce, že mu chyběla a jestli by šla do kina.
      Ty oči, ty jeho očí jí znovu uhranuly a tak souhlasila. Úplně zapomněla, že má druhý den zkoušku a že by se měla učit.
   
      Pak už ho neviděla. Když se na něj včera zeptala společného přítele, řekl jí, že se před týdnem oženil a odjel do Států. Ptal se proč jí to zajímá, ale ona nevnímala. Jediné co před sebou viděla, byla změť obrázků: tančí spolu, podává jí ruku na schodech, usmívá se ni zpoza třiceti růží, šeptá jí jak je nádherná, sedí v koupelně a nemůže se dopočítat, doktor jí oznamuje, že je v devátém týdnu....

...

,,Chybíš mi!"

Utřela slzy, usmála se a nalepila vedle něj obrázek z ultrazvuku.