Kamarádi

Lidi říkaj, že jsi kamarád na baterky. Že kdyby sji opravdu chtěl, tak si čas uděláš. A já Tě vždycky bránila.
Víš, spousta mých kamarádů mi ani nevěří, že opravdu existuješ. A popravdě, už si nejsem jistá tim, za čim jsem si stála. Je to sobecký já vim, ale každej jsme sobecká bytost a chceme pro sebe to "nejlepší" a já už si prostě asi nemyslim, že to nejlepší jsi ty. Vždycky jsi byl. Ale teď se toho děje tolik, tolik nových pocitů, zážitků a vědomostí co bych Ti chtěla říct a nemůžu.

Promiň.

Third star

Remember that you were loved by me, and that you make my life a happy one. And there´s no tragedy in that.

                                                                                                            -James-

Pořád

Měsíc a půl pryč... ( o tom někdy jindy. ale určitě někdy, to slibuju)
...a já jsem pořád stejná.
Pořád stejně bezradná.
Pořád stejně věřící.
Pořád stejně doufající.
Pořád stejně naivní.
Pořád stejně obyčejná.
Pořád stejně v oblacích.
Pořád napůl ztracená
a pořád se hledající.
Pořád zamilovaná.
Pořád já.

Luďovi 12.4.2014 00:29

Jak už jsem jednou říkala, lidi měněj místa a obráceně.
A to se nám stalo si myslim....Nebo jinak, stalo se to mě. Místo/a (některá...Olymp) mi změnila Tebe. Bože jak já Tě nesnášela a jak jsem myslela, že seš největší idiot na světě a nechápala jsem jak se s Tebou může někdo bavit....
A pak najednou se postupem času něco změnilo. Nevim co, možná já nebo třeba jen mý vnímání světa a lidí kolem.
Prostě se z toho otravnýho blbečka jak lusknutím prstů stal jeden z nejlepších přátel co tu mám.
Beru Tě jako někoho kdo mi rozumí...kdo je ochotnej se se mnou bavit o jinejch realitách a nemít mě za blázna ( nebo jo?).
Ty seš totiž ten co přijde a řekne: ,, To je stejně v piči, ty jsi jediná kdo tomu rozumí, kdo to všechno vidí..."
...Možná jsem naivní, hloupá nebo prostě si tomu říkej jak chceš...
Ale je to tak, že ty jsi velká část toho co pro mě je Benešov.

Takže tak...

O hvězdách

Vy všichni, co si myslíte, že nejsem dost dobrá, že kdokoliv neni , vy všichni byste se měli zamyslet nad tim, proč asi... Proč máte ten pocit. Protože možná to neni jen moje chyba. Možná je to tim, jak se díváte na svět. Jak se díváte na ostatní lidi.
Ale hlavně, jak se díváte sami na sebe. Vidíte se jako páni tvorstva.
A přitom nejste. Jste táááákhle malinký.

A nedíváte se na hvězdy...
...dneska už se na ně totiž nikdo nedívá...

What now?!

20.2.14     1:58

A najednou zas čekám....čekám jako na smilování na zprávu, která mi dokáže obrátit svět o 180°. Na zprávu nebo cokoliv, co vlastně nemusí přijít.

A to bylo všechno v pohodě. Měla jsem čistou hlavu. Čistou od věcí, který nešli vyřešit a na který bylo vážně lepší zapomenout.
A tak tu sedim, mám otevřený okno konverzace, o který si nejsem jistá jestli jí chci vést... A to jen proto, že  asi nevim jak. Protože vlastně nemám co říct... nikdy jsem nic moc říct neměla. Ani si nevzpomenu na to, co všechno jsme si říkali. Teda jako jo, vzpomenu....ale zpětně mi to přijde hrozivě umělý.

Zkrátka a dobře se v tom všem zase nevyznám.

A tentokrát to dokonce ani neni moje chyba.

23.2.14     23:38

Je o tři dny pozdějc a já se až teď dostala k přepsání a hlavně zamyšlení se nad tim, co jsem ve středu/čtvrtek napsala. Nedává mi to smysl o nic víc. Ani takhle s odstupem času.

15.2.14 0:34

Mě prostě baví si s Tebou povídat ať už o čemkoliv...to je ten problém... prostě je mi jedno o čem "mluvíme" ... protože normálně jsme spolu ještě nemluvili...ale vážně mě to baví... je to něco jinýho, něco neznámýho, něco, co mě láká...

8.1. 2014

Muj život je jeden velkej chaos.

Hromada novin, co jsem si koupila, ale nikdy nepřečetla. Ze skříně vyházený prázdný krabice od bot, hromada oblečení o kterym si nejsem jistá jestli je vypraný nebo ne. Všude poznámky ke zkouškám a gumový medvídci na "nočním stolku".

Nějak mi nejde s Tebou mluvit. Nevim proč... Hrozně moc mi to dávalo, ale teď to najednou nejde a já nemám pro koho psát. Co se to stalo? Možná to má vážně něco společnýho s nízkou životností magickejch věcí. Nemyslela jsem, že bude až tak nízká. Myslela jsem, že jsem našla přítele, ale asi jsem až moc rychle začala důvěřovat a vzala Tě jako samozřejmost. Jako by si součást mýho života byl už roky. Ale tak to není.
A to že se nesoustředim a muj život ovládl šílenej chaos, kterej mě na jednu stranu šíleně rozčiluje, ale na druhou svym způsobem uklidňuje a nevadí mi, to neni tvoje chyba. Neni to ničí chyba. To je prostě pořád se opakující období. Něco o houpačkách myslim.

Víš trochu mi to chybí. Ale to se nedá nic dělat.

Od soboty, vlastně od pátku mi nějak nejde spát ani jíst ani nic.
Tak tu jen sedim, rozhlížim se po pokoji a přehrabuju se v knihách, který si chci přečíst. Málo jich neni.

Jak tak pozoruju všechny ty věci co tu kolem sebe mám, dochází mi, že jsem sběratel. Ale pozor, ne jen tak ledajakej! Já totiž sbírám všechno.

Je to sbírka vzpomínek, vzpomínek na dobu na intru, vzpomínek na gympl, vzpomínek na Tábor, na Francii, na rodinu. Vzpomínky na lidi co odešli a po kterejch se mi pořád tak nějak stýská. Mnohdy až nezdravě, dalo by se říct. Vzpomínky na přátele z lepších časů. A hromada  laků na nehty.

Kdybych se s těma věcma uměla rozloučit, alespoň s některejma, myslim, že by se mi líp dejchalo. Nebyla bych tak moc uvězněná v minulosti a dovedla koukat dopředu.

Ale byla bych to potom pořád já??

Vždyť tyhle úchylky ze mě dělaj mě. Nebo ne?

Sto chutí

Právě teď mám sto chutí brečet, křičet, rvát si vlasy, rozbíjet věci, rozkousat si pusu, zvracet, ublížit si. Ublížit někomu.

Ale nemůžu...nějak to nejde, tak jen vnímám jak se mi scvrkává žaludek, jak mám všechny vnitřnosti strašně maličký, že to snad ani už víc nejde. A to tomu vůbec nepomáhá. 

A nic to nespraví.

Ne potom co uvěřila.

Ne po včerejšku.