Mám pocit, že čim jsem starší, tim rychlejc mi čas letí. Před chvílí bylo září a najednou je půlka listopadu a mě přijde, že jsem mezitim stihla tak maximálně mrknout...
I když, když se nad tim zamyslim, tak se toho stalo poměrně dost. Byla jsem v divadle, přečetla čtyři knihy, byla na třech narozeninovejch oslavách, viděla kamaráda co skončil na vozíčku poprvé od toho úrazu, dva tejdny v kuse sem dělala noční a skamarádila jsem se s našima ukrajincema...

Každopádně to jak opravdu čas utíká pozoruju na tom, jak se mi v pokoji hromadí bordel...zas bych měla utřít prach a vyluxovat a to mám pocit, že jsem to dělala minulej tejden...a taky že jo...Chtěla bych žít ve vakuu.

Zase se mi vrátil strach ze spánku. Poslední tejden je mi tak zle, že mi prostě nepomáhá ani zvýšená dávka léků. Takže tady v tuhle hodinu uklízim byt, meju nádobí, třídim prádlo a přebírám oblečení rozházený po pokoji na vypraný a jetý. A ano, vstávám před šestou a strávim celej den na lešení.

Když se dlouho neprojevim...umrzla sem...

Pár ukázek mých různých pracovišť...

Nevim co psát...ale mám touhu něco publikovat...

Mám v hlavě spoustu myšlenek a věcí a nějak mi je nejde utišit. Takže vlastně jen přemejšlim nad tim, co vlastně vymyslet nejde... Přemejšlim nad věcma, který nemám koule udělat... Ach jo...

Depressed

Měla bych psát. Vim to, pomáhá mi to. Papír snese všechno. Vždycky to tak bylo tak nevim, proč to teď nefunguje.
Co jsem doma, myslela jsem, že budu číst, psát a třeba se i trochu učit. Jenže jediný co sem za ten tejden, co tejden 9 dní dokázala, bylo spát, koukat na seriály, který už sem stejně tak 6x viděla a hrát blbý hry na jistý modrý sociální síti.
Jak tu teď tak sedim, zjišťuju, že mám v pokoji moc věcí co mě rozptylujou. Utírala jsem prach a mám tu asi   5 krémů na ruce z nichž používám jenom indulonu-kamilkovou. Dál asi 3 nebo 4 vody na obličej, ať už odličovací nebo jen takovýty obyčejný na čištění. Opět používám jednu...no vlastně dvě. Napočítala jsem i sbírku aut čítající 6 exponátů. Jo asi je divný, že holka v mym věku sbírá modely aut, ale já ten model prostě miluju...mám ho i na triku. Dál tu mám vylepený fotky, jako vzpomínky na doby, který jsou už dávno pryč. K těm bych mohla počítat i několik pohledů od lidí, který už nevídám. Taky sem objevila asi 30 zapalovačů...Prostě šílený co člověk najde, když se dá do uklízení...
Stresuje mě, že zas začíná podzim. Nemám ráda tohle období...a zimu taky ne. Jo jasně na podzim je všechno krásně barevný, ale to je asi tak jediná věc, kterou na něm shledávám hezkou a zajímavou. Vždyť když se to tak vezme, tak vlastně všechno umírá ( ne teda úplně doslova, ale řekla bych, že víme jak to myslim). A pak zima, co je na ní hezkýho?? Jo, jsou Vánoce, skvělý... Nemám to ráda, co umřel děda a loni strejda.. je to každej rok horší a horší... Dál je sníh, náledí, všude spousta břečky, jediný co na tomhle období spatřuju romantickýho je procházení v prvním sněhu a dělání andělíčků taktéž v prvním sněhu ( pokud je ho na to dost samozřejmě). Prostě pro mě teď nastává období zhoršení psychickýho stavu, trvající nejmíň 6 měsíců a to jen díky tmě, blbýmu počasí a zimě... Děkuju Ti Matko přírodo, fakt moc.
Navíc opět začínám blouznit o lepším životě s jistou osobou... Jenže si stejně myslim, že by to nebylo nic platný kdyby to bylo doopravdy.

Protože já si prostě myslim, že do týhle doby nepatřim, že by mi bylo líp někdy jindy...

A aby toho nebylo málo, začali se mi síleně dělat lupy, takže když se podrbu, tak sněžim. Úžasný vážně.

Haha. Fotka stará jak... no hodně, při úklidu jsem jí našla. Tak proč ji nepoužít, že?

P.S. : Nastydly mi kolena a tak bolej a zasekávaj se, mrchy...

5.9.2012

Je zajímavý jak mě dokážou rozhodit absolutní maličkosti. Například včera. Nemohla sem usnout (obvykle chodim spát tak v půl desátý kvůli práci) a tak sem zůstala připíchlá na jisté, dosti modré, sociální síti. Někdy v půl dvanáctý mi napsal kluk, kterýho vlastně ani moc neznám. Bylo zajímavý jak jsme se poznali a vůbec všechno to kolem, ale to není pointou mého sdělení. Jde o to, že kdykoliv mu píšu tak nereaguje a sám se ozve tak jednou za dva měsíce. Naposled mě dostala do kolen zpráva: ,, ahoj, tak sem nezadanej." Načež víceméně žádná reakce na mojí odpověď. No úžasný ne? Každopádně tenhle dotyčný ( a doufám, že se na mě nebude zlobit až to bude číst, protože mu to pošlu, aby teda věděl jak se mám), mi včera psal onu výše zmíněnou věc o mém stavu bytí. No a já samozřejmě neměla úplně náladu...nějak totiž pořád asi nevim co si o nás myslet ( o nás jako o nás, ne o nás jako o Nás!). Blablabla...prostě prkotina a milá zlatá o tom přemejšlí celej den, že byla nepříjemná. Když sem to vyprávěla spřízněné duši bylo mi vysvětleno, že to bylo milý a hezký a ne škodolibý jak sem si myslela... No kretén prostě no...

Jinak pro informaci nakonec sem usnula někdy ve tři a v šest vstávačka...fakt super den v práci dneska...

No a dneska Luxor slavil 10. výročí otevření a tam jsem já, knihomol a knihomilec přeci nemohla chybět. Myslím, že jedním z důvodů proč sem včera nemohla usnout bylo i to, že sem přemejšlela jakou knihu si koupim. No každopádně jsem někdy v pět nastoupila na devítku tramvaj a nechala se dopravit na Václavák. Ve Starbucks jsem si koupila Latté na který sem se těšila už šíleně dlouho a ani sem ho nedopila-nebylo tak dobrý jak jsem si pamatovala a ještě jsem si o něj spálila jazyk.No nevadí...se stává i v lepších rodinách... Takže znechucená a se spálenou pusou sem vlezla do Luxoru. Ještě jedna důležitá věc...já bych do knihkupectví neměla chodit sama, je to totiž nebezpečný pro mě - za chvíli mě moje knihy vystěhujou z pokoje. No a samozřejmě hned ve vchodě se ze mě stal býk a z knížek rudej prapor...musela sem je mít všechny!!!
Nakonec se mi povedlo odejít s tou jednou co sem si pro ní opravdu přišla.....


...a ještě s dalšíma třema. Haha...ale dobrý...měla sem jich v ruce šest. Takže sem tam nechala 1100,- a šupala sem na vlak...ani na to víno jsem tam nezašla a to mě mrzí...ale musela jsem prostě rychle pryč. Takže tady jsou moje krasavice:

No a jelikož se slavilo, byla přítomna i charitativní akce. Tady spočívala v tom, že se prodávali (různé a zajímavé!!!) knihy za 100,-, pokud jste chtěli, mohli jste dát víc, výtěžek šel na Konto Bariéry. Takže právě jednu jsem si tam vybrala taky a musim se pochlubit, podepsal mi jí jeden velice úžasný pán. Mrkejte:

Och, ach já vim :) No prostě sem si udělala radost za tu včerejší trudnomyslnost :)

Jukebox party

Letim zapít synovce...bohužel je dneska povinný převlek... doufám, že aspon trochu vypadám jako šílenej umělec... Když se poštěstí, dodám i foto v lepší kvalitě :)

Nemám ráda...

...ráno lidi ve stanici metra Florenc a vůbec, všeobecně lidi ráno v metru.
...uřvaný děti na přehradě.
...cestování autem bez klimatizace když je víc než 30°C.
...když jsem v zahraničí a neumim dotyčnou řeč.
...když lidi vydávaj divný zvuky během jídla.
...když někdo místo celer říká cerel a místo Řekové zas Řeci.
...když nemůžu usnout.

...a spoustu dalších věcí, na který si zrovna nemůžu vzpomenout.

Jo, sem divná...

Divnej pocit

Nevim jestli je to normální, ale poslední asi dva měsíce, ve svejch téměř 21 letech cejtim něco, co sem necejtila tak od 5 a svýho prvního vyslání na tábor.

Mám šílenou potřebu trávit čas s mámou, mluvit s ní a vůbec, prostě jí mít u sebe...já!!, člověk, kterej je od 13 let v tomhle směru absolutně samostatnej. Nevim, čim to je...možná že za to může to, že sem nějak ztratila půdu pod nohama, že najednou nevim kam muj život směřuje. Když nad tim teď tak přemejšlim, tak vlastně ani nevim , jestli mám tucha o tom, kam chci aby směřoval.
Asi mi nepomohlo ani zjištění, že vlastně našim vadim a že nějak nemaj zájem o to, trávit se mnou čas...Uznávám musí to bejt voser mít v baráku lempla, co se dvakrát na školu nedostal a pak to radši vzdal, kterej v práci nevydrží dýl jak dva měsíce a kterej nic neumí.

Na druhou stranu sem dostala skvělou příležitost a odjíždim pracovně do zahraničí, dělat práci ke který se jen tak někdo nedostane. Bude to skvělá zkušenost, nádherný prostředí, ale když všechno vyjde jak má, tak budu nejmíň půl roku pendlovat mezi Čechama a Sardínií...nemám ráda horko...Ale zase prej maj v italové dobrý kafe tak nevim...
 Mimochodem moje pracoviště vypadá takle:

Regulérní kobka...jo je super nápad zavřít člověka s depresema do temnejch malej prostor...sem zvědavá v jakym se vrátim stavu. To bude mít pani doktorka radost!!

Haha, tak sem se vykecala, líp mi neni, ale musim jít něco dělat jinak asi neodjedu...to se mi chce...

Absolutely no idea about title

Tohle vlastnictví blogu je naprosto šílená věc. Netušim, jak sem mohla bejt schopná psát článek ob den, zvlášť když jsem to dělala v době, kdy sem byla doma a vlastně neměla o čem psát. Teď, když sem si konečně našla svoje koleje, mám víceméně pořád co dělat a tim pádem i o čem psát, nevim co bych měla tomuhle internetovýmu hnoji mý mysli sdělovat.

Tak aspoň trocha sebepitvání...

Nějak nevim co se se mnou stalo...s celym mym životem...
Moc dobře si pamatuju, jak o mě jedna spolužačka do maturitních novin napsala:"Ráďa by toho hodně dokázala, ale škola jí v tom překáží." ... tak sem se školou sekla a začala jsem pracovní kariéru...když si představim, jak sem chtěla studovat herectví což byl muj sen už od malýho dítěte a vzdala sem veškerý snažení po prvním neúspěchu u přijímaček, je mi ze mě samotný na blití.
Skončila sem v Kulturním a informačním centru. Zní to zajímavě co? ... nic moc... osm a půl hodiny denně za obrazovkou podávám informace idiotum a nechávám si srát na hlavu od kolegyně-slepice. Jakýmsi záhadnym způsobem mě opustila moje bojovná nálada a nějakej pud sebeobrany už asi taky nemám...

Všechno a všichni mě serou...

Nejhorší je ta moje podělaná sociální fobie...obávám se, že opravdu skončim podle svýho kočičího plánu...jediný plus je ten, že podle toho plánu budu bydlet v Paříži...prostě se mi to všechno hroutí no... navíc sem si začala kupovat kaktusy a těšim se až naše kočka bude konečně mít ty koťata...Sakra jak já bych chtěla mít kamaráda jako byl Honzík...poznal, když mi bylo mizerně a obejmul mě...teď nemám nikoho takovýho...
O nějakym vztahu nemluvě... tak si prožívám svoje platonický zamilování do seriálovýho herce a je mi víceméně asi fajn...

Obarvila sem si hlavu...na tmavo...jo a taky dost piju a kouřim...taky začínám bejt fakt dobrá v prší - to je asi jediný plus poslední doby...

Nazdar!!!

Je to v řiti...dřív mi pomáhalo sem tyhle záležitosti dávat. Teď??? Pořád stejnej pocit frustrace jako předtim... asi to bude tim, že pro změnu nevim co mám se sebou samotnou dělat... 

 Ach jo...kdy už konečně dospěju a přestanu řešit tyhle sračky?? ... Doufám, že brzo...

Cestování časem...

...je prej jen záležitost fantastickejch filmů, ale já sem zjistila, že ne!

Proč?Nebo spíš jak?

Úplně jednoduše...neustále sem se chtěla vrátit do Tábora, protože sem měla pocit, že sem nepatřím...
Obarvila sem si hlavu...takže už nejsem blondýna(hurráááá) ale bruneta a nejen díky tomu se zase cítím býti Čajdou  a dokonce bych i řekla, že sem ještě čajdovtější než sem kdy byla...

Je to přicházejícím jarem?Nebo sem se konečně srovnala??

Nevím tudíž nepovím...každopádně je dobře býti Čajdou a hodlám jí zůstat!!!

Pátek třináctého

Myslim, že bych o sobě mohla v klidu říct, že nejsem pověrčivá osoba.Jasně, střepy nosí štěstí a nikdy neprojdu pod žebříkem-dycky hrozí nebezpečí, že na Vás něco spadne.Proto sem si včera říkala, že mě nějakej pátek 13.  nechá naprosto chaldnou.Vycházelo mi to celej den(ono když se po noční proberete v jednu odpoledne, tak ten den neni zas tak dlouhej...).Na šestku sem šla pěkně v klidu na noční a přesvědčovala kamarádku, kterou sem viděla po asi půl roce, že sem naprosto v pohodě a jak mám ve všem jasno.Faktem ovšem je, že opravdu mám.
Pak se mi tam vyrojilo najednou asi 40 lidí, takže sem nevěděla kam dřív...Kolem půlnoci se to vylidnilo a zbyl mi tam jeden stůl, tak sem si sedla k nim a krafali sme, pouštěli hudbu do jukeboxu apod.
Načež se najednou ukázal pan R. a sedl si k nám.Přiznávám, pořád je divný sedět někde s nim a snažit se bavit s ostatníma a s nim normálně...prostě to moc nejde...
Někdy ve tři sme se sbalili a šli domů.Já se k sobě dom dostala až v 5 ráno v cizím triku...
Tak nevim jestli je to prokletí alkoholového opojení nebo za to mohlo to zpropadený datum.
Ať už tak nebo tak, dozvěděla jsem se, v odpovědi na otázku, proč už si nepovídáme, že sem mrcha, protože sem inteligentní a jemu se to líbí....A taky, že mi dva přeci sme kamarádi.Tak nevim, ale podle mýho když ste s někym kamarád, tak s nim mluvíte ne??

Hey you!

Because

Because you said we´re friends yesterday, do you remember it?...

No idea about title

Měla bych se učit, ale nějak na to nemám tu správnou náladu...Ale dala sem si za úkol udělat dneska aspoň 10 stránek...když bych si to takhle totiž rozvrhla na každej den, tak si tu látku vypíšu za necelý 2 měsíce a pak budu mít další 4 na to se to naučit, což mi přijde jako dostatečně dlouhá doba na to  narvat něco do mýho nečinností shnilýho mozku...
Taky bych měla dělat výpis sloves pro svoje studenty francouzštiny a začít psát jejich výstupní hodnocení.A to se mě tááák nechce.Ale ty slovesa prostě dneska udělat musim.Zejtra to kvůli pracovní vytíženosti nestíhám.Resp. stíhala bych to, ale musim k nim pak ještě dopsat výslovnost a to se mě v kompu dělat nechce, takže pěkně růčo 3x něco přes dvacet...no krásnej den...
Dneska sem taky konečně zaplatila faktury za telefon, tak by mi ho mohli co nejdřív odblokovat pže jinak se asi nedozvim, jestli jdu nebo nejdu ve čtvrtek večer do práce.
A co dál?Dál nic...za sedum minut se začínám učit, tak je jdu strávit nějak příjemně...třeba jako že si dojdu pro víno na povzbuzení a zásobu lentilek...

Je to rebel??

Nikdy sem nebyla správně zlobivý dítě-puberťák.Jo strašně sem chtěla bejt "gothic", protože to v době kdy mi bylo 15 šíleně letělo.V tý době ste u mě ve skříni nenašli absolutně jinou barvu než černou a červenou.Taky sem si obarvila svojí úžasnou přírodní téměř měděnou hlavu na černo(do teď toho lituju, protože tu barvu už se mi asi nepodaří dostat nikdy zpátky...)Začerněný oči a černý popřípadě rudý nehty byly na denním pořádku.Ale nikdy sem to nedotáhla úplně do perfektna-o víkendu jsem byla vždycky ta maminčina hodná holčička, jejíž rodiče jaksi nevěděli, že se jejich dítě obden opíjí v parku vedle školy.Dosáhla sem akorát toho, že na mě lidi koukali jako na černou můru a mysleli si, že sem divná(což v tý době byla pravda...od tý doby nesnášim svý ruce).
Pak sem se vysrala na černou a začla poslouchat "punk" a taky sem tak chtěla vypadat...opět se mejma každodenníma kamarádama staly linky a spousta špendlíků...o rozcuchanejch vlasech s občasnym dredem nemluvě.Chodila sem v těch nejpotrhanějších džínách který sem měla a pořídila sem si glády.Každo odpolední 2-3litry houby byly pravidlem a když se poštěstilo a přijel kamarádčin strejc z Prahy, tak bylo i co kouřit... Na víkend sem ale opět domu přijela téměř učesaná a "slušná"...Mamka opět netušila co její drahá dcera provádí po škole a stále častějc i místo ní...
Možná proto, že sem se uchylovala k těmhle extrémnějším nebo já nevim jak to říct skupinám, se mi vyhlo období chození na diskoték s tlupou ječících kamarádek.Bohužel ale taky různý oslavy a jiný "společenský" akce-protože já přeci byla ten vyvrhel...(kterej sem vlastně nebyla, ale who cares).
No a jak to tak plynulo, tak se  mě rozsvítilo a já se snažila zapadnout a bejt zlobivá v rámci "nepohoršování" společnosti.Jenže se mě nějak nepovedlo se zapojit a tak sem začla pracovat a víkend co víkend a prázdniny co prázdniny sem pracovala...až sem skončila se třema brigádama a nulovym volnym časem.

A teď tu tak sedim, 20-ti letá, ve 2:45 v úterý ráno a řikám si, že teď už vlastně mám ty lidi, se kterejma by stálo za to zlobit a že by mě to bavilo.Konečně něco dotáhnout do konce a bejt zlobivá a ne si to jen představovat.Jenže pak mi dojde, že už semna to moc stará a že svojí šanci na to užít si "mládí" sem prošvihla...že teď už musim bejt ta zodpovědná, hledět do předu a myslet na budoucnost a ne se o nic nestarat a jen tak blbnout...

Škoda že sem to období kdy se člověk nemusí o nic, až na školu, starat promrhala pouhejma pokusama...asi nikdy nebudu úplně vybitá a nakonec vážně skončim jako moje matka-akorát urvaná z práce s dětma, se kterýma nebudu umět mluvit a který budou dělat přesně to samý co já...Snad se to jim podaří dotáhnout...