Mám šílenou potřebu trávit čas s mámou, mluvit s ní a vůbec, prostě jí mít u sebe...já!!, člověk, kterej je od 13 let v tomhle směru absolutně samostatnej. Nevim, čim to je...možná že za to může to, že sem nějak ztratila půdu pod nohama, že najednou nevim kam muj život směřuje. Když nad tim teď tak přemejšlim, tak vlastně ani nevim , jestli mám tucha o tom, kam chci aby směřoval.
Asi mi nepomohlo ani zjištění, že vlastně našim vadim a že nějak nemaj zájem o to, trávit se mnou čas...Uznávám musí to bejt voser mít v baráku lempla, co se dvakrát na školu nedostal a pak to radši vzdal, kterej v práci nevydrží dýl jak dva měsíce a kterej nic neumí.
Na druhou stranu sem dostala skvělou příležitost a odjíždim pracovně do zahraničí, dělat práci ke který se jen tak někdo nedostane. Bude to skvělá zkušenost, nádherný prostředí, ale když všechno vyjde jak má, tak budu nejmíň půl roku pendlovat mezi Čechama a Sardínií...nemám ráda horko...Ale zase prej maj v italové dobrý kafe tak nevim...
Mimochodem moje pracoviště vypadá takle:
Regulérní kobka...jo je super nápad zavřít člověka s depresema do temnejch malej prostor...sem zvědavá v jakym se vrátim stavu. To bude mít pani doktorka radost!!
Haha, tak sem se vykecala, líp mi neni, ale musim jít něco dělat jinak asi neodjedu...to se mi chce...
