Prostě úterý jako každý jiný

Tak zase přišla...Kámoška co je vždycky poblíž...nesnášim jí!! Je to šílený prokletí, který mě ničí. Sedim v práci, mám naplno puštěnej jukebox aby se ještě víc nepřiblížila a snažim se jí ignorovat.
Je mi zle. Je to tak otupělej stav, že nedokážu nic jinýho než sedět, poslouchat hudbu a čučet do blba...Taně doufám, že nikdo nepřijde, protože vážně nemám náladu na lidi...Chci tu jen tak sedět a nic nedělat. Sama ve svym prapodivnym světě plnym nočních můr a nesplněnejch snů, pít kafe a kouřit jedno cigáro za druhym. Výborná náplň pracovní doby. Ale holt nedá se svítit...tady je vážně mrtvo...a to tu budu muset strávit ještě šest hodin...bezvadná vyhlídka. To toho kafe zase vypiju...Vim moc dobře proč nejsem schopná jíst nic jinýho krom jogurtů...moje tělo neni schopný přijímat nic jinýho než kafe, tekutiny a nikotin...zajímalo by mě kdy zkolabuju.

Už se těšim jak budu na konci měsíce vyprávět doktorce, že sem se zas zhoršila a že mi ty léky nestačej, že bych zas byla ráda za antidepresiva...ale nějaký silnější prosím...Nebo mě prosím zavřete do vypolstrovaný místnosti, dejte mi bílej obleček a spoustu bloků a propisek...a cigaret...a budu spokojená... Muhehe už vidim ten její výraz a slyšim to její: ,,Ale to je normální..." Tak snad kdyby tohle všechno co je podle ní normální bylo vážně tak normální, tak by neměla věčně plnou čekárnu lidí, ne? Nebo je prostě v oboru tak dlouho a měla tolik pacošů, že jí ty věci už prostě normální přijdou...Taky bych jí mohla povyprávět o snech...jak nevim co se mi zdá a co je pravda...jako bych byla pořád bdělá. Ó jak mi chyběj ty stavy hlubokýho a ničim (ani snama) nerušenýho kómatu do kterýho jsem jednu dobu každou noc upadala... Což mi připomíná, že nevim kam jsem si uklidila prášky na spaní, ty by mi mohly pomoct, sice jsem po nich jak praštěná palicí, ale aspoň spim jak mimino...Těm se sny nezdaj nebo ne?? A jediný co je v noci vzbudí je to, že maj hlad nebo sou pokaděný popř. maj zaražený prdy. Jestli to tak neni, tak ty drobečky malý docela lituju.

Vzduchoprázdno

Zase mám pocit jako bych měla uprostřed hrudníku vzduchoprázdno. Jako by tam místo plic a srdce byla jen jedna velká díra ve který je maximálně tak...no vzduchoprázdno...

Už dlouho se mi nestalo, že bych tohle nic cítila. Jedinej rozdíl je, že většinou jsem nevěděla z jakýho důvodu tomu tak je. Za to teď mám pocit, že je těch důvodů hned několik:

• z mýho života zmizel člověk, bez kterýho jsem stejně žila většinu života...já byla ze začátku přesvědčená o         tom, že mi to půjde a že mi to nebude vadit, že budu spíš ráda...nakonec si ale myslim, že je to jedna z příčin tý díry ve mě...
• skončila jsem v práci...jak mě to štvalo tam jezdit a mrznout na lešení a po nocích drhnout kachličky, natírat zábradlí a podobmý věci, tak teď zjišťuju, že mi to chybí, že mě to vlastně bavilo a hlavně byla to každodenní náplň, jezdila jsem do Prahy v šest nebo sedm ráno a vracela kolem šestý/sedmý večer...prostě jsem byla urvaná jak kotě a neměla čas ani energii přemejšlet nad životem...
• jsem na pracáku, což obnáší strašně málo povinností-muj den vypadá nějak takle: vstávám pozdě...třeba kolem desátý-> člověk může spát jak dlouho chce, protože jediný co pak dopoledne dělám je to, že si udělám půllitr kafe, zapnu televizi (abych měla nějakou zvukovou kulisu a nehráblo mi z toho ticha ještě víc), uvařim, uklidim kuchyň a pak následuje ta nudnější část dne - asi tak hodinu věnuju projížděním nabídek k práci a posíláním životopisům na který se mi stejně nikdo neobtěžuje odpovědět a následně si čtu nebo se učim na přijímačky ( což mi připomnělo, že bych měla konečně poslat přihlášky..) a to je všechno...prostě na palici...
• jediný co mě donutí vylézt z baráku je, když musim do Olympu...jako například v sobotu po plese nebo dneska a zítra...vážně se mi tam chce zas celej den nic nedělání...asi umeju všechny skleničky nebo já nevim co tam budu dělat...asi hodim na papír tu povídku co mám v hlavě...to by mi mohlo zabrat nějakej čas...
• no a další a poslední věc, která za to asi může je to, že veškerej můj osobní a "milostnej" život se odehrává jen ve snech ( a že uměj bejt živý a reálný), vybájenejch příbězích a prapodivnejch představách...zkrátka a dobře je fajn, že je většina seriálovejch a filmovejch herců tak pěknejch...ach jo...

Když to tak shrnu už chápu ten divnej pocit...je toho přeci jenom docela dost.

Jo a abych nezapomněla...ke vší mojí frustraci se ještě ke všemu můj školní idol oženil...sbohem můj vysněný životní partnere a živote plný zanícených debat o historii ve francouzštině :(