Úterý.
Nejsem úplně tip člověka, kterej by nutně vyhledával společnost jiných lidí, když přijede z práce. Vlastně ani nikdy jindy. Někdy mám ale i já potřebu si s někým povídat. Jaký byl den, jaký byl včerejšek, jak nemám co číst ( znáš ten vtip, ne? Jak ženský s plnou skříní hadrů nemaj co na sebe? Same here, akorát s knížkama..), takovýty neurčitý řeči, který vyústěj v něco absolutně jinýho, co si člověk ani nemohl představit, tlachání o ničem, atd... ale na to v dnešní uspěchané době pracovního přepětí, seriálů a randíček na slepo (dohromady nebo zvlášť? toť otázka..necháme zvlášť) nezbývá energie,není čas a natož nálada.
No zrovna dneska bych se na to i cejtila. A jako na potvoru přijedu domů, kde furt někdo je, a tady ani noha.
Tak zkouším jednu kamarádku, ta skoro spí.
Druhá pro jistotu nezvedá telefon.
Třetí nemá potřebu komunikovat.
A o čtvrtým ani nemluvím, tak moc jsme se odcizili.
Ani jednomu z nich to nemůžu a taky nezazlívám.
To je jen takovej postřeh.
Ale nějak mi to prostě zrovna dneska chybí, konverzace bez těžkých témat, plná dvojsmyslů a nesmyslů. Zrovna dneska by to šlo.
Kdo jsme, když se za námi zabouchnou dveře bytu?
Kdo shodí masku, kterou celý den nosil?
Kdo ji pro jistotu nikdy nesundavá?
A poznáme to sami?
Skoro bych i vytáhla housle a zahrála si. To vždycky pomůže přeskupit soustředění jinam. Ale bratře mi ztopilo ladičku a zase tak zoufalá, abych jí šla k němu hledat vážně nejsem. Taky bych si musela ostříhat nehty na levý ruce aby mi šlo pořádně mačkat struny a to by mi pak nerovnoměrně cvakaly po klávesnici a to bych nemusela psychicky zvládnout. Moc práce prostě. A to ve svý podstatě stačí udělat čtyři kroky ke skříni a vyndat je. Ale ta příííprava.
No vida. Ani jsem nemusela začít hrát, stačilo představit si to.
Nicméně jsem pořád nevyřešila ten problém s nedostatkem čtiva.
Jdu si nalít víno a dát si cigárko. Třeba mě cestou něco napadne.
