21 měsíců, 27 dní a 6 minut
Tak dlouho jsem to zvládla.
Tak dlouho jsem zvládla se nepotrestat.
Ale už zase nemám jak tomu zabránit.
Po roce a půl jsem začala brát léky. Na depresi. Antidepresiva.
A po měsíci utrpení. Nechuti. Nevolnosti. Úzkosti. Bezmoci.
Kdy už se zdálo, že to bude všechno zase v pořádku, jsem přišla o důvod proč v pořádku chci být. A tak jsem se potrestala. V den 31. narozenin mojí kamarádky. Člověka, který při mě vždy stál a kterému jsem slíbila, že už to neudělám.
Ale je to jediná možnost. Když už nic nepomáhá a nikdo nemá sílu to se mnou nést, není jiná možnost.
Blbý je, že když je člověku 15, lidi to jsou ještě tak nějak schopný akceptovat. Ne už tolik, když je Ti 25. A výmluvy cos měl, který Ti stejně nikdo nevěřil, nestačí. Co uděláš?
To ticho je strašný. Horší než cokoliv co si dovedeš představit.
Moc bych chtěla pochopit, jak je těžký něco takovýho, ať už o depresi nebo i jen věcech co s ní souvisí, pro někoho, kdo to nikdy nezažil. Kdo s tím nemá zkušenost. Musí to být hrozný. Zvlášť, když toho člověka pořádně neznáš.
Omlouvám se.
Omlouvám se všem, kterým jsem slíbila, že už to nikdy neudělám.
Ale vy všichni...zvládla jsem to vydržet 21 měsíců, 27 dní a 6 minut.
R.
pátek 28. října 2016
středa 19. října 2016
19.10.2016 20:39 (pro J.)
Nepsala jsem už tak strašně dlouho. Ani na papír, ani tady. Chybí mi to, někdy.
Chybí mi víc věcí.
Chybí mi verše, barevný a poletující hlavou, jak padající listí teď na podzim.
Chybí mi procházet se v tom spadaným listí.
Chybí mi souvislý myšlenky, souvislý věty.
Chybí mi vtípky a špičkování se.
Chybí mi anonymita.
Vadí mi, že tohle místo už není co bývalo.
Já nejsem co jsem bývala.
Ty nejsi co jsi býval.
My nejsme co jsme byli.
Nekonečná a nikdy nekončící tragikomedie života.
Je v Tobě něco co mě uklidňuje. ( Ano, tohle si tu můžeš přečíst víckrát, ale nedělej to prosím.)
Usmívám se.
Zase píšu. ( Chtěla bych)
Dala jsem svýmu žití jakýsi řád.
Stanovila si priority. ( Víceméně - pořád jsou některý věci v jednání)
Možná dodělám tu knihu.
Začala jsem se těšit na to co bude.
Kdo vyhraje bodovací hru, i když ty se mnou "nehraješ".
Co bude za týden?
Co mi udělá radost?
Kdo mi udělá radost?
Komu já udělám radost?
Podaří se mi někoho rozesmát? Pousmát se?
Jsem zvědavá co přinese zítřek.
Jsem zvědavá, jestli se budeš usmívat.
R.
P.S. Tolik k těm souvislým větám a myšlenkám.
Chybí mi víc věcí.
Chybí mi verše, barevný a poletující hlavou, jak padající listí teď na podzim.
Chybí mi procházet se v tom spadaným listí.
Chybí mi souvislý myšlenky, souvislý věty.
Chybí mi vtípky a špičkování se.
Chybí mi anonymita.
Vadí mi, že tohle místo už není co bývalo.
Já nejsem co jsem bývala.
Ty nejsi co jsi býval.
My nejsme co jsme byli.
Nekonečná a nikdy nekončící tragikomedie života.
Je v Tobě něco co mě uklidňuje. ( Ano, tohle si tu můžeš přečíst víckrát, ale nedělej to prosím.)
Usmívám se.
Zase píšu. ( Chtěla bych)
Dala jsem svýmu žití jakýsi řád.
Stanovila si priority. ( Víceméně - pořád jsou některý věci v jednání)
Možná dodělám tu knihu.
Začala jsem se těšit na to co bude.
Kdo vyhraje bodovací hru, i když ty se mnou "nehraješ".
Co bude za týden?
Co mi udělá radost?
Kdo mi udělá radost?
Komu já udělám radost?
Podaří se mi někoho rozesmát? Pousmát se?
Jsem zvědavá co přinese zítřek.
Jsem zvědavá, jestli se budeš usmívat.
R.
P.S. Tolik k těm souvislým větám a myšlenkám.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)