Myslim, že si nikdo nedokáže představit jaký to je, přijít o část rodiny. Nemyslim teď to, když Vám někdo umře, to asi jo, to neni tak těžko představitelný... Mluvím teď o tom, že s s Váma prostě najednou někdo nebaví...naprosto Vás odmítá...
Třeba já...
Můj táta má dneska narozeniny... a já nevim jestli mu mám volat nebo psát... A to jen proto, že se už od začátku listopadu nebavíme... Je mi ho líto, protože je vlastně sám a Mára je nemocnej pořád, takže vlastně bude o víkendu doma... s Rumenama se prej nebaví...nevim s kym bude slavit....
Vim, že má rád Studentskou pečeť a strašně ráda bych mu jí přivezla. Jo jasně, je to blbost, ale dávala jsem mu jí vždycky...teda do jistý doby...pak jsem začala chodit na brigádu do pekařství a každej rok jsem mu kupovala laskonky...protože ty miluje...a každej rok jich bylo tolik co mu bylo... já je taky vždycky milovala... Nevim proč... A letos prostě nevim co mám dělat... Jet do Týnce a čekat v baráku než přijede a popřát mu nebo tam jen dojet, nechat tam tu blbou čokoládu, protože teď prostě na víc nemám nebo mu zavolat, napsat nebo se na něj vykašlat úplně??? Ničí mě to...
Tady je nádherně vidět to, co o mě už víme dlouho... Prostě se neumim přenést nad lidi, co mě "pustili k vodě" ... prostě se nějakou dobu budu stejně snažit získat je zpátky... A vždycky si budu myslet, že to byla moje chyba...protože jiný lidi přece chyby nedělaj...
Každopádně tahle záležitost mě dovedla k něčemu, co se stalo asi tak před rokem....
Představte si situaci:
Přijdete z práce kolem osmý do baru...dát si vínko a pokecat s lidma co tu klasicky bejvaj... Jen co vejdete dovnitř, tak uvidíte kámoše, kterýho učila Vaše mamka ((babička)-problém malýho města) s nim bejvalýho spolužáka ze základky a bratránka, kterýho jste zhruba tak 4 roky neviděli a kterej do výše zmíněného baru předtim v životě nevkročil.... Logicky si objednáte to víno a místo toho abyste si sedli na bar jak jste měli původě v úmyslu, si sednete k nim ke stolu, protože prostě máte radost, že bratránka rádi vidíte... Povídáte si a po zhruba tak hodině si jdete sednout na ten bar a následuje spousta otázek. ,, Odkud ty kluky znáš??" ,, No ten jeden je bejvalej spolužák, druhej je z vesnice odkud pocházim a učila ho moje mamka/ babička a ten třetí je muj bratránek" ... Kluci odcházej a s bratránkem máte loučící řeč typu: Tak ty jo to se musíme sejít, dlouho jsme se neviděli..Jojo jasně- musíš mi popovídat o tátovi a Lucce jak to mezi nima je a co se tam děje.... Když tehdy kluci odešli, ptal se mě Tom, proč jsme se loučili takhle, tak jsem mu řekla, že jsme se naposledy viděli před 4-ma rokama na svatbě jeho ségry. Když se mě pak ptal kde Jarda bydlí a já mu řekla, že v Týnci ( což je asi 9 km od Bene), tak mu málem vyletěly oči z důlků proč tak dlouho když od sebe bydlíme deset minut busem a já nebyla schopná odpovědět.
A popravdě?? Nejsem doteď... Proč jsme se nebyli schopný od toho setkání tady sejít a popovídat si když to máme tak blízko??
A čim víc nad tim přemejšlim a čim míň se bavim s tátou tim víc mě to mrzí...Že prostě svojí leností se okrádám o to bejt se svou rodinou...
K čemu je dobrý to, že jsme přáteli na FB a dokonce jsme tam rodinný příslušníci, když se potkáme náhodně jednou za uherák?? K čemu jsou mobily, chytrý telefony a další moderní hračky, když na sebe nemáme číslo a nejsme v kontaktu?? A je to vážně chyba jen z mojí strany??
............................................................
Chtěla bych poštovního holuba....
