Omluva

Zase jsem to udělala, že jo?

Zase jsem to pokazila.

Vždycky všechno zkazim.

Omouvám se. Mrzí mě to.

Bohužel nic víc k tomu říct nedokážu...

7.12.13

2:09

       Už to tu neni barevný...neni to veselý jako dřív. Je to černobílý...je to najednou jako všechno kolem... jako to nudný město. Ale i bez těch barev je to naše. Je to moje.
       Ty barvy nás nezměnily...my tož měníme je, ale to mi došlo až dneska.
Vždycky jsem myslela, že je to barvama tohohle místa...ale ty barvy tomu dáváme my. Na stěnách nezáleží.
Na těch nikdy nezáleželo...

Dívám se

Dívám se na svět skrz okna baru.
Dýška si od přátel nerada beru.

Dívám se na svět skrz dno skleničky,
z očí se staly maličké škvírečky.

Dívám se na kruháč,
posouvám květináč.

Dívám se jak život kolem mě pluje,
radši se schovám do temné sluje.

Dívám se na nebe.
Vidím v něm Tebe.

Dívám se, pláču,
před tímhle nikdy neuteču.

Od reality

Chtěla bych do hor. Nebo někam jinam do klidu. Od toho všeho co je tady.

O lidí. Od trápení v práci. Od nervů ve škole. 

Pryč od všech částí rodiny. 

Na nějaký místo bez signálu.

Místo kde si člověk dokáže odpočinout.

Prostě někam mimo realitu. 

Třeba sem.

Šel bys se mnou? 

Růže

,,Nesnášim Tě!" zařvala na fotku nalepenou na zdi u stolu, chytila se za hlavu a rozplakala se.

...

      Potkala ho před třemi měsíci na plese fakulty. Hned se jí líbil. Byl vysoký, měl tmavé oči a ještě o něco tmavší vlasy, "zlodějské prsty" a voněl kávou. Byl kamarád kamaráda, tak se dali do řeči. Probrali přehršel věcí a pak se jí zeptal, jestli půjde tančit. Netančila už dlouho a on se jí zamlouval, tak proč by nešla. Na parketu strávili zbytek večera. Když ples skončil, doprovodil ji na tramvaj a na rozloučenou jí políbil na tvář.
      Myslela, že už ho nikdy neuvidí. Ale ten pocit co v ní ten večer zanechal, jí to vynahrazoval. Možná proto byla tak překvapená, když následující pátek zazvonil u jejích dveří s tím, že má lístky do divadla na její oblíbenou hru.
      Nikdy předtím si žádné představení tak neužila. Zase plakala. Zase spousta zvědavých pohledů okolních diváků a on připravený s balíčkem kapesníčků jí držel za ruku a usmíval se. Pak se procházeli po nábřeží a začalo sněžit. Dostala růži a u dveří do bytu opět políbení na tvář.
      Po tomhle, pro ni dosud nejromantičtějším zážitku, se dva týdny neukázal. Přemýšlela co se asi tak stalo, ale nesmutnila, byla nadšená, že někdo takový vůbec existuje. Když už pak ani nečekala, že ho ještě někdy uvidí, zase se najednou objevil u ní s kyticí a omluvou. Řekl jí, že měl moc práce, že mu chyběla a jestli by šla do kina.
      Ty oči, ty jeho očí jí znovu uhranuly a tak souhlasila. Úplně zapomněla, že má druhý den zkoušku a že by se měla učit.
   
      Pak už ho neviděla. Když se na něj včera zeptala společného přítele, řekl jí, že se před týdnem oženil a odjel do Států. Ptal se proč jí to zajímá, ale ona nevnímala. Jediné co před sebou viděla, byla změť obrázků: tančí spolu, podává jí ruku na schodech, usmívá se ni zpoza třiceti růží, šeptá jí jak je nádherná, sedí v koupelně a nemůže se dopočítat, doktor jí oznamuje, že je v devátém týdnu....

...

,,Chybíš mi!"

Utřela slzy, usmála se a nalepila vedle něj obrázek z ultrazvuku.

Pravdy

Včera v noci jsem přemejšlela nad tim, že si potřebuju s někym popovídat. Lidí kolem sebe mám spoustu, těch co bych s nima chtěla mluvit taky, jenže!
Simča je v Perpignanu, Kamila má problémů sama se sebou dost a občas mám pocit, že neumí poslouchat ostatní. Týna s Ondřejem maj problémy mezi sebou, to taky nepřipadá v úvahu. Vojta nemá čas a ještě k tomu má Radku ( jo, tohle mě nikdy nepřestane bavit). No a s Kájou už si taky nerozumim tolik jako dřív.

A pak mě napadl ještě jeden člověk. Jenže!

Ten nemá čas. Nikdy. Má školu, zájmy... Takovej druhej Vojta. Téměř doslova. Ve výsledku jsem ale stejně dospěla k tomu, že bych nejradši mluvila s nim. Ale to prostě neni možný.

Nechutný jak moc se člověk snaží se obklopovat lidma, co jsou si navzájem podobný.
Docela by mě zajímalo, jak vypadá ten vzorec, podle kterýho to tak je. Resp. proč vlastně se to děje.

Dneska v čekárně jsem zas přemejšlela nad tim, jak jsou lidi nevšímavý a je jim všechno jedno. Stará pani o berlích se tam prala v kabátem na věšáku. Všichni na ní koukali, ale nikdo se nezvedl a nepomohl jí. Tak jsem k ní dopajdala, sundala ho z toho věšáku a pomohla jí se oblíknout. Málem mi nasadila svatozář. A lidi kolem zas jen seděli a blbě čuměli. Nepochopim, jaký dokážou bejt lidi ovce.

Abych to shrnula. Pravda číslo jedna: můžete mít kolem sebe kolik lidí chcete, ale když to nejvíc potřebujete, najednou nikdo neni. Pravda číslo dvě: když někomu na veřejnosti pomůžete, ostatní se na Vás koukaj jak na exota.

Ach jo, ještě k tomu mi chtěli vnutit berle.
Děkuju nechci.

Duše rybí

Pseudo nebe,
dívám se na Tebe.
Hledám hvězdy co bych znala,
žádnou jsem však nepoznala.

Pseudo mladí,
lehce se nudí,
baví se o ničem,
sejmout je mečem.

Meč však mi chybí
tak jako duše rybí,
duše je to ztracená
v hrníčku lapená....

14.11.2013

Můj svět je jinej...plnej myšlenek co nejdou nikomu říct...co nejdou zformulovat. Plnej čekání...čekání na zázrak co se nestane. Co se nemůže stát, protože vlastně žiju někdy jinde a tady jen pozoruju co se kolem děje.
Já vlastně jen celej život pozoruju... Dívám se jak ostatní žijou a strašně se snažim žít s nima....jenže to jsou jejich životy, jejich příběhy, jejich všechno.... a kde je ten můj? Kde jsou moje příběhy? Moje cokoliv?
Já mám vlastně jen spoustu nesplněnejch snů a vizí. Mám pár kamarádů a spoustu pseudo přátel...ale stačí to? Mělo by... vlastně bych měla bejt šťastná, protože mám víc než spousta lidí... Jenže já jsem nevděčná a nestačí mi to... Jedna z těch špatnejch lidskejch vlastností... Chtít víc, pořád víc a nebejt spokojenej s tim, co jeden má...a já si myslela...ne doufalsa jsem, že tohle se mi nikdy nestane. Dokonce jsem takovej sobec a lhář, že ostatním říkám, že jsem spokojená. Přitom je to lež.
Chci víc... Jen bohužel úplně přesně nevim, co to víc znamená...a to je ten problém...