Pravdy

Včera v noci jsem přemejšlela nad tim, že si potřebuju s někym popovídat. Lidí kolem sebe mám spoustu, těch co bych s nima chtěla mluvit taky, jenže!
Simča je v Perpignanu, Kamila má problémů sama se sebou dost a občas mám pocit, že neumí poslouchat ostatní. Týna s Ondřejem maj problémy mezi sebou, to taky nepřipadá v úvahu. Vojta nemá čas a ještě k tomu má Radku ( jo, tohle mě nikdy nepřestane bavit). No a s Kájou už si taky nerozumim tolik jako dřív.

A pak mě napadl ještě jeden člověk. Jenže!

Ten nemá čas. Nikdy. Má školu, zájmy... Takovej druhej Vojta. Téměř doslova. Ve výsledku jsem ale stejně dospěla k tomu, že bych nejradši mluvila s nim. Ale to prostě neni možný.

Nechutný jak moc se člověk snaží se obklopovat lidma, co jsou si navzájem podobný.
Docela by mě zajímalo, jak vypadá ten vzorec, podle kterýho to tak je. Resp. proč vlastně se to děje.

Dneska v čekárně jsem zas přemejšlela nad tim, jak jsou lidi nevšímavý a je jim všechno jedno. Stará pani o berlích se tam prala v kabátem na věšáku. Všichni na ní koukali, ale nikdo se nezvedl a nepomohl jí. Tak jsem k ní dopajdala, sundala ho z toho věšáku a pomohla jí se oblíknout. Málem mi nasadila svatozář. A lidi kolem zas jen seděli a blbě čuměli. Nepochopim, jaký dokážou bejt lidi ovce.

Abych to shrnula. Pravda číslo jedna: můžete mít kolem sebe kolik lidí chcete, ale když to nejvíc potřebujete, najednou nikdo neni. Pravda číslo dvě: když někomu na veřejnosti pomůžete, ostatní se na Vás koukaj jak na exota.

Ach jo, ještě k tomu mi chtěli vnutit berle.
Děkuju nechci.