...(sport)bar v prvním patře na kruháči
Pro mě je to oboje najednou...čím dá tim víc si uvědomuju co pro mě tohle místo znamená, co mi dalo aa co mi vzalo...
Ať nad tim ale přemejšlim sebevíc, mám pocit, že za těch 3,5 roku co tu pracuju mi toho prostě víc dalo než vzalo.
Potkala jsem tu spoustu lidí, někteří mi v životě zůstali jen chvíli, někteří mi k srdci nepřirostli vůbec a z některých se stali mí přátelé...dokonce nejlepší...
Ale to neni to jediný...i když asi nejdůležitější. Naučila jsem se tu sebekontrole, neberu si už tolik věci osobně, umim natočit pivo ( podotýkám, že dobře), ale co je hlavní vim, že tu mám a budu mít útočiště.
Neni moc míst co by mi přirostli takovymhle způsobem k srdci...ty maličkosti co mě nejdřív srali a pak jsem je začala milovat...vypadávající dvířka u skříňky, který čekaj na to až je spravim, kofola, která prská ať se snažíte sebevíc, ledovač, kterej v létě prostě nestíhá, ventilace, která kdyby fungovala tolik co hučí, měli bychom tu všichni rampouchy u nosu, repráky, který hrajou jak a kdy se jim chce a v neposlední řadě spodní posuvný dveře, který mám v uchu...těch věcí je mnohem víc, ale to bych klidně mohla vypsat propisku...a těch co píšou tu taky moc neni...
Taky jsem se už smířila s tim, že z těch šesti obličejů vysprejovanejch na zdi poznám jen Nedvěda a Tysona.
Během tohohle týdne mi taky došlo, jak moc je to tu nádherný samo o sobě...když jsem tu dřív bejvala v noci sama když všichni odešli, bála jsem se...Včera mi došlo, že se tu vlastně můžu zamknout a bejt v klidu. Je to doslova božskej pocit bejt tu sama bez zvuku aut na kruháči, bez jakejchkoliv zvuků krom těch, který jsou prostě zdejší...dveře od záchodů co bouchaj v průvanu, ventilace, schizofrenní ruleta co mluví sama se sebou a chřestění kostek ledu v ledovači...
Je to až magický a já to tu miluju a jsem ráda, že tu pracuju... Tady jsem to prostě já...
Jako bonus mám titul
Pán ovladače!
(což ač se nezdá, je velice důležitá a vysoká funkce,
zvlášť co se výběru hudby týče...)
19.5.2013
