3:44
3:54
V jednu patnáct jsem zavírala hospodu, strašně unavená a nechtěla jsem nic víc než jít spát. Nepovedlo se. Že bych se zas vrátila na začátek tý šílený cesty?? Když už jsem byla tak daleko?? Doufám, že ne. To už by mi mohlo švihnout úplně. Už tak tejden mám v hlavě strašně moc věcí a co je na tom nejšílenější, každej den, každou hodinu mi k nim přibývaj další a další nápady a podněty a názory a vůbec všechno co si jen člověk dokáže představit. A mě je nejde srovnat. Koupila jsem si na nětakovej moc krásnej kroužkovej bloček na kterym je Eiffelovka (překvapivě) a popsala jsem v něm zhruba tak 3 stránky a to zážitkama z dovči ve Francii, který jsem stejně po dvou dnech přestala dělat ( překvapivě).
Tak že bych zase jednou zkusila zrekapitulovat co se mi a kolem mě děje a pokusila se vymyslet si na to nějakej smysluplnej názor?? Spíš ne.
Co konkrétně se mi teď ale honí hlavou?? Chtěl číst psycho. Já ho varovala - nikdy nechtějte vidět do hlavy šílence víc, než Vám sám ukazuje. Je to pro Vaše dobro. Zpátky k tomu víru. Teď, poslední asi tři hodiny, dva dny nebo možná i dýl a já si to jen neuvědomuju, se mi točí před očima jedna jediná myšlenka. Jaký to vlastně bylo si ubližovat? Proč jsem to dělala? Proč jsem přestala? Jak je možný, že že mi to nechybí, když jsem bez toho nemohla bejt? Ono asi chybí. A hodně. Ten pocit, ten pocit uklidnění po palčivym pálení následujícím tah přitisklý žiletky, to koukat se, jak krev a s ní i to co člověka v tu chvíli bolí a štve a užírá a všechno to ostatní odtejká pryč. Ne nijak daleko, to ne, ale odtejká, alespoň na chvíli ten pocit štěstí a pohody, kterej přišel jakoby odnikud. Jaký to bylo? No náročný, člověk to musel skrejvat, a stres z toho, že si toho někdo všimne samozřejmě nastoupil zhruba půl minuty po osvobozujícím říznutí, takže celá snaha přišla vniveč. Nejhorší na tom všem vlastně asi bylo to, že já se nikdy vážně nechtěla zabít. Jsem srab a neudělala bych to. Jenže kdyby náhodou přece jen, tak to bych byla srab taky že jo, ale to je zbytečný řešit, to je furt dokola to samý. Takže ne, vážně nechtěla. Ve středověku si taky lidi pouštěli žilou když jim bylo zle, ne? No tak já to vlastně brala jako léčbu. Konec. Tečka. Ale teď mám šílenou chuť to zkusit znova, naposledy...jestli je to vážně tak super jak si pamatuju. A možná tim taky upustit trochu toho co se děje. Zcvoklou mámu, protivnýho Aleše, otce co se rozmyslel a chce se mnou bejt v kontaktu, Jeho nezájem a taky ten problém se školou. Jenže co když to vážně udělám a On se v týdnu ukáže a uvidí to nebo třeba jen obvaz a dojde mu to? Co si budem povídat, hloupej neni... Nechci děsit lidi kolem sebe a už vůbec ne ty který ještě úplně neznám, ale zajímaj mě... Hlavně proto, že já vážně nechci umřít!! Ještě neni čas, to člověk pozná. Ale třeba už je na to taky pozdě a všichni už ze mě vyděšený jsou? To jde přece taky ne? Že se s Váma někdo baví jen ze strachu co byste byli schopný udělat, kdyby to náhodou nedělali.
Uvidíme...uvidíme za chvíli jak se rozhodnu.
4:19
Jdu kouřit...teda jestli mám ještě co...
4:26
Ale stejně je to zvláštní. Poslední, třeba , dva měsíce, se cejtim naprosto báječně. Jako už dlouho ne. A pozor, to neni sebepřemlouvání a chlácholení jako to bejvalo dřív, tak to fakt je. Tak jako fakt nevim kde se ve mě najednou vzala takováhle věc, která mi dusí mozek.
Ach jo.
Dobrej předmět k další debatě, ale já jdu zkusit usnout. Přeci jen barák se začne za hodinu a půl probírat k životu, tak aby jim to nebylo divný. To by zas bylo dotěrnejch otázek jak mi je a připomínek, že prostě ta prráce co mám je úplně na hovno. A to já fakt nechci poslouchat. Fakt ne. Mě to prostě baví i když mě to na druhou stranu šíleně vyčerpává.
4:31
Doufám, že je to to, co si představoval. Nic horšího už asi vymyslet nedokážu.
