Jemniště...

...barokní perla středních Čech...
Popravdě? Zámek jako každej jinej. Jdeš tam, zaplatíš nesmyslný vstupný a někdo Tě hodinu nudí věcma, co Tě nezajímaj...Ty si prostě jen chceš prohlídnout jak to vypadá uvnitř.

Ale pro mě...pro mě jsou to hlavně ty lidi... Jemnišťáci. Už 4 roky si kladu otázku proč to místo tak miluju. A dneska, dneska mi to došlo...Jo jasně, to místo má svý kouzlo. Je to nádherná stavba s krásnou kaplí...místo, který svym způsobem má duši.

... a Jóhana...

Jenže hlavní jsou stejně ty lidi. Lidi co byli a chtěli bejt cizí. Lidi co mě nesnášeli, ale našli si kě mě cestu. Lidi, kterejm jsem jí dovolila najít. Lidi, mezi kterejma jsem si našla přátele.
Dokonce toho nejlepšího. Toho, kterýho bych nevyměnila za nic na světě. Ani za zlatý prase. A to mě neměl rád...a teď ví všechno.

Neni to zvláštní jak místa lidi měněj a jak lidi měněj místa?

Popravdě v tuhle chvíli bych se tam nechtěla vrátit. Znovu bych do toho nešla, ale prostě dalo mi to tolik...víc než jaká jiná pracovní zkušenost. Dalo mi to přátele. Dalo mi to vůli. Dalo mi to sílu.

Dalo mi to Vojtu a Jolču.

A to je to nejvíc, co jsem kdy mohla chtít.

Ta od tý hezký...

No jo, ty seš prostě ta chytrá kamarádka tý hezký. To je děsí víš. Vždycky to budou mít lehčí ty hezký....

_______________________________________

Díky Týny...jenže já nejsem ani moc chytrá. To je teprv kombinace. Ani chytrá ani hezká. Vždycky jen kamarádka...

...a ještě k tomu nešikovná....

26.11.2013

Slíbila jsem, že už to neudělám...Nesmim zase porušit slib...ne tentokrát. I když je mu to stejně jedno nemůžu to udělat. Nesmim. Shodila bych se tim. Sliby se maj držet. Jenže je to tak strašně težký. Donutit se myslet v tu chvíli na něco hezkýho...na něco co mi zabrání. Co mě zachrání.

A na co se teda snažim myslet? Na kapuci, na procházku po Praze, na jedno krásný léto, na spoustu kofoly a čaje. Na to, že nechápu, jak někdo může nepít kafe. Myslim na růžovou budoucnost, která se nikdy nestane. Na krásný sny, který se nikdy neuskuteční. Přesouvám se do stínovýho světa, ve kterym se pohybuju mezi lidma co mě maj rádi. Proč tam nemůžu žít pořád? Proč člověk co mě měl vážně rád umřel a mě tu nechal? Jak je vlastně možný, že všichni vypadaj, že se s tim smířili? Proč mě ho každej den něco připomene? To vážně až tak moc žiju minulostí??

L. říkal, že už to nikdy nebude takový jako tehdy tam...proč mi nejde se s tim vyrovnat?

Myslim na slib co jsem (mu) dala...protože...je to důležitý...

Víš (24.11.2013)

Víš víc než je zdrávo,
o tom jak mi je každý ráno.
Víš víc než kdokoliv,
za polovinu piv.

Víš víc než já sama,
bojim se být doma.
Víš víc o spoustě věcí,
víš víc a mě to děsí....

21.11.2013

Hledej na světě to krásný. Třeba i maličkost, která dokáže, že se Ti koutky nadzvednou.

Ale copak to jde? Všechno usnulo, všechno vypadá, že umřelo, celej svět je šedivej. Dá se i v tom najít krása? 

Ale to víš, že dá, vždyť krásný je všechno. Knihy, lidi, vlastně i ty spící stromy. Jen čekaj na jaro. Na jaře zas bude všechno barevný a probuzený.

Jenže to je až za dlouho...jak mám přečkat tu zimu plnou tmy? Přeci se nemůžu zazimovat jako medvěd. Teda jasně že bych mohla, jen by mi to asi neprošlo úplně...

Vždyť se to dá přežít i jinak moje milá. Podívej kolik ušmudlanejch a pošmournejch zim už máš za sebou. A jaks to vždycky pěkně zvládla. Pravda, sem tam se objevilo nějaký to zaškobrtnutí, ale kdo nikdy nezakopl? Kdo je dokonalej?

__________________________

No já evidentně ne.

__________________________

Byla jsem teď chvíli šťastná, jakože opravdově. Jen se asi moc a brzo otevírám lidem. A pak jsem nemluvná, smutná a protivná a oni si to přitom nezaslouží.

20.11.2013

Takhle muj život vypadat neměl. Tak jsem si ho vážně nepředstavovala...

Vážně jsem si na gymplu nemyslela, že se na vejšku dostanu až na počtvrtý, že jediná práce na kterou budu "mít" bude v hospodě. 

Měla jsem sny, sny o tom, že budu učit, sny o studiu historie, sny o jevišti... sny o tom, že nikdy nepřestanu snít...

Jenže já asi přestala...

19.11.2013

Stejně je to divný...to zvláštní spojení co vzniklo.

Tak nečekaně, tak náhle, jako kouzlem... jo, je to až magický. A magický věci jsou vždycky krásný. Jen málokdy dlouho trvaj, to je na nich to špatný a zároveň na tom všem smutný...

Dokážou zmizet stejně tak nečekaně a rychle jako se objevily...

A nikdy nevíš proč. V tom je život zlej, ale taky krásnej.

Je to totiž všechno o výzvách a rozhodnutích jakou cestou se člověk dá.

Nebo ne?

Update: Poprvý jsem si k písničce vzala slovník a jediný čeho jsem docílila, je zmatenost.

Krasavice

Jsem fakt divnej člověk.
Normální lidi, když si chtěj jít lehnout, tak o tom hodinu nepřemejšlej.
Já už tu hodinu sedim, čumim na kdysi sloupeček, teď už pořádnej sloup knih co chci přečíst. Co musim přečíst. A to je asi ta potíž. Když si něco půjčim v knihovně, tak v tu danou chvíli si to samozřejmě přečíst chci. Jenže pak se u jedný knihy nejsem schopná hnout o víc jak stránku denně, blíží se upomínka...už druhá, a mě se do toho prostě nechce najednou. A to prosím jen proto, že musim.
Už se vážně těšim na zkouškový, to bude vážně pecka.

No a tak tu sedim, civim na sloup, do blba, oblíknu si plesový šaty a lodičky, chvíli na sebe blbě čumim do zrcadla, namaluju si na ksicht obličej.

Žádná velká změna, pořád tam vidim sebe.

V sobotu jsem si dovolila jeden hysterickej záchvat pláče denně. By jeden neřek jak to člověka uvolní.

Veškerý snažení přišlo díky tý slaný záplavě na zmar. Vypadám jak Joker. Joker v šatech a botách na podpatku.

No krasavice.

Měla bych jít spát.

Včera...

Neni moc věcí co bych v tuhle chvíli vážně strašně chtěla.
Tak třeba bych chtěla aby muj nejlepší kamarád měl čas víc jak dvakrát za půl roku.
Umět dobře ještě něco jinýho krom francouzštiny.
Chtěla bych větší knihovnu a víc knih.

Hlavně bych ale vážně chtěla abys vypad z mý hlavy.

Nemám totiž potřebu a touhu ponižovat se snažením se o kontakt s někym, kdo nemá zájem. Nikdo z nás to nemá zapotřebí. Proto vážně nechápu proč to dělám. Pořád, pořád, pořád. Dokola. To samý rozhodnutí. Každejch 24 hodin. Už mě to nebaví.

Rozhodla jsem se včera.

Takže tohle je snad poslední trapej pokus.

A kdyby ne,  tak mi to připomeň. Dík.

Martině

Víš já taky nejsem ráda jen sama se sebou, neni to jednoduchý-to většinou, ale na druhou stranu, když si zvykneš, když se naučíš vážit si sama sebe, toho klidu a všech těch věcí co jsou v tu chvíli kolem Tebe a vlastně jen pro Tebe, tak pochopíš. Bože pochopíš. Tolik, tolik věcí. Skoro to až hezký neni kolik věcí k pochopení člověk vlastně má dokud nemusí bejt jen sám se sebou.

A milá zlatá neni to špatnej pocit. Jo jasně, někdy je to náročný. Já osobně jsem důkaz toho, jak moc náročný to bejvá, ale do prdele no a co?
Jsme krásný bytosti...všichni na tomhle prapodivně kulatym světě. Jen prostě ne všichni si to uvědomujeme. A to je náš problém víš?

Já na to totiž přišla.

To krásno v sobě dokážou zcela úplně objevit jen ti, co se už naučili být sami se sebou a co se toho hlavně nebojí. Strach je strašnej prevít.

Takže krásko. Neboj se být jen sama se sebou, ač to může znít divně, děláš to pro sebe!