Slíbila jsem, že už to neudělám...Nesmim zase porušit slib...ne tentokrát. I když je mu to stejně jedno nemůžu to udělat. Nesmim. Shodila bych se tim. Sliby se maj držet. Jenže je to tak strašně težký. Donutit se myslet v tu chvíli na něco hezkýho...na něco co mi zabrání. Co mě zachrání.
A na co se teda snažim myslet? Na kapuci, na procházku po Praze, na jedno krásný léto, na spoustu kofoly a čaje. Na to, že nechápu, jak někdo může nepít kafe. Myslim na růžovou budoucnost, která se nikdy nestane. Na krásný sny, který se nikdy neuskuteční. Přesouvám se do stínovýho světa, ve kterym se pohybuju mezi lidma co mě maj rádi. Proč tam nemůžu žít pořád? Proč člověk co mě měl vážně rád umřel a mě tu nechal? Jak je vlastně možný, že všichni vypadaj, že se s tim smířili? Proč mě ho každej den něco připomene? To vážně až tak moc žiju minulostí??
L. říkal, že už to nikdy nebude takový jako tehdy tam...proč mi nejde se s tim vyrovnat?
Myslim na slib co jsem (mu) dala...protože...je to důležitý...
Žádné komentáře:
Okomentovat