Muj život je jeden velkej chaos.
Hromada novin, co jsem si koupila, ale nikdy nepřečetla. Ze skříně vyházený prázdný krabice od bot, hromada oblečení o kterym si nejsem jistá jestli je vypraný nebo ne. Všude poznámky ke zkouškám a gumový medvídci na "nočním stolku".
Nějak mi nejde s Tebou mluvit. Nevim proč... Hrozně moc mi to dávalo, ale teď to najednou nejde a já nemám pro koho psát. Co se to stalo? Možná to má vážně něco společnýho s nízkou životností magickejch věcí. Nemyslela jsem, že bude až tak nízká. Myslela jsem, že jsem našla přítele, ale asi jsem až moc rychle začala důvěřovat a vzala Tě jako samozřejmost. Jako by si součást mýho života byl už roky. Ale tak to není.
A to že se nesoustředim a muj život ovládl šílenej chaos, kterej mě na jednu stranu šíleně rozčiluje, ale na druhou svym způsobem uklidňuje a nevadí mi, to neni tvoje chyba. Neni to ničí chyba. To je prostě pořád se opakující období. Něco o houpačkách myslim.
Víš trochu mi to chybí. Ale to se nedá nic dělat.
středa 8. ledna 2014
Od soboty, vlastně od pátku mi nějak nejde spát ani jíst ani nic.
Tak tu jen sedim, rozhlížim se po pokoji a přehrabuju se v knihách, který si chci přečíst. Málo jich neni.
Jak tak pozoruju všechny ty věci co tu kolem sebe mám, dochází mi, že jsem sběratel. Ale pozor, ne jen tak ledajakej! Já totiž sbírám všechno.
Je to sbírka vzpomínek, vzpomínek na dobu na intru, vzpomínek na gympl, vzpomínek na Tábor, na Francii, na rodinu. Vzpomínky na lidi co odešli a po kterejch se mi pořád tak nějak stýská. Mnohdy až nezdravě, dalo by se říct. Vzpomínky na přátele z lepších časů. A hromada laků na nehty.
Kdybych se s těma věcma uměla rozloučit, alespoň s některejma, myslim, že by se mi líp dejchalo. Nebyla bych tak moc uvězněná v minulosti a dovedla koukat dopředu.
Ale byla bych to potom pořád já??
Vždyť tyhle úchylky ze mě dělaj mě. Nebo ne?
Tak tu jen sedim, rozhlížim se po pokoji a přehrabuju se v knihách, který si chci přečíst. Málo jich neni.
Jak tak pozoruju všechny ty věci co tu kolem sebe mám, dochází mi, že jsem sběratel. Ale pozor, ne jen tak ledajakej! Já totiž sbírám všechno.
Je to sbírka vzpomínek, vzpomínek na dobu na intru, vzpomínek na gympl, vzpomínek na Tábor, na Francii, na rodinu. Vzpomínky na lidi co odešli a po kterejch se mi pořád tak nějak stýská. Mnohdy až nezdravě, dalo by se říct. Vzpomínky na přátele z lepších časů. A hromada laků na nehty.
Kdybych se s těma věcma uměla rozloučit, alespoň s některejma, myslim, že by se mi líp dejchalo. Nebyla bych tak moc uvězněná v minulosti a dovedla koukat dopředu.
Ale byla bych to potom pořád já??
Vždyť tyhle úchylky ze mě dělaj mě. Nebo ne?
sobota 4. ledna 2014
Sto chutí
Právě teď mám sto chutí brečet, křičet, rvát si vlasy, rozbíjet věci, rozkousat si pusu, zvracet, ublížit si. Ublížit někomu.
Ne potom co uvěřila.
Ale nemůžu...nějak to nejde, tak jen vnímám jak se mi scvrkává žaludek, jak mám všechny vnitřnosti strašně maličký, že to snad ani už víc nejde. A to tomu vůbec nepomáhá.
A nic to nespraví.
Ne potom co uvěřila.
Ne po včerejšku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)