Od soboty, vlastně od pátku mi nějak nejde spát ani jíst ani nic.
Tak tu jen sedim, rozhlížim se po pokoji a přehrabuju se v knihách, který si chci přečíst. Málo jich neni.

Jak tak pozoruju všechny ty věci co tu kolem sebe mám, dochází mi, že jsem sběratel. Ale pozor, ne jen tak ledajakej! Já totiž sbírám všechno.

Je to sbírka vzpomínek, vzpomínek na dobu na intru, vzpomínek na gympl, vzpomínek na Tábor, na Francii, na rodinu. Vzpomínky na lidi co odešli a po kterejch se mi pořád tak nějak stýská. Mnohdy až nezdravě, dalo by se říct. Vzpomínky na přátele z lepších časů. A hromada  laků na nehty.

Kdybych se s těma věcma uměla rozloučit, alespoň s některejma, myslim, že by se mi líp dejchalo. Nebyla bych tak moc uvězněná v minulosti a dovedla koukat dopředu.

Ale byla bych to potom pořád já??

Vždyť tyhle úchylky ze mě dělaj mě. Nebo ne?