Popravdě? Zámek jako každej jinej. Jdeš tam, zaplatíš nesmyslný vstupný a někdo Tě hodinu nudí věcma, co Tě nezajímaj...Ty si prostě jen chceš prohlídnout jak to vypadá uvnitř.
Ale pro mě...pro mě jsou to hlavně ty lidi... Jemnišťáci. Už 4 roky si kladu otázku proč to místo tak miluju. A dneska, dneska mi to došlo...Jo jasně, to místo má svý kouzlo. Je to nádherná stavba s krásnou kaplí...místo, který svym způsobem má duši.
... a Jóhana...
Jenže hlavní jsou stejně ty lidi. Lidi co byli a chtěli bejt cizí. Lidi co mě nesnášeli, ale našli si kě mě cestu. Lidi, kterejm jsem jí dovolila najít. Lidi, mezi kterejma jsem si našla přátele.
Dokonce toho nejlepšího. Toho, kterýho bych nevyměnila za nic na světě. Ani za zlatý prase. A to mě neměl rád...a teď ví všechno.
Neni to zvláštní jak místa lidi měněj a jak lidi měněj místa?
Popravdě v tuhle chvíli bych se tam nechtěla vrátit. Znovu bych do toho nešla, ale prostě dalo mi to tolik...víc než jaká jiná pracovní zkušenost. Dalo mi to přátele. Dalo mi to vůli. Dalo mi to sílu.
Dalo mi to Vojtu a Jolču.
A to je to nejvíc, co jsem kdy mohla chtít.
Žádné komentáře:
Okomentovat