21 měsíců, 27 dní a 6 minut
Tak dlouho jsem to zvládla.
Tak dlouho jsem zvládla se nepotrestat.
Ale už zase nemám jak tomu zabránit.
Po roce a půl jsem začala brát léky. Na depresi. Antidepresiva.
A po měsíci utrpení. Nechuti. Nevolnosti. Úzkosti. Bezmoci.
Kdy už se zdálo, že to bude všechno zase v pořádku, jsem přišla o důvod proč v pořádku chci být. A tak jsem se potrestala. V den 31. narozenin mojí kamarádky. Člověka, který při mě vždy stál a kterému jsem slíbila, že už to neudělám.
Ale je to jediná možnost. Když už nic nepomáhá a nikdo nemá sílu to se mnou nést, není jiná možnost.
Blbý je, že když je člověku 15, lidi to jsou ještě tak nějak schopný akceptovat. Ne už tolik, když je Ti 25. A výmluvy cos měl, který Ti stejně nikdo nevěřil, nestačí. Co uděláš?
To ticho je strašný. Horší než cokoliv co si dovedeš představit.
Moc bych chtěla pochopit, jak je těžký něco takovýho, ať už o depresi nebo i jen věcech co s ní souvisí, pro někoho, kdo to nikdy nezažil. Kdo s tím nemá zkušenost. Musí to být hrozný. Zvlášť, když toho člověka pořádně neznáš.
Omlouvám se.
Omlouvám se všem, kterým jsem slíbila, že už to nikdy neudělám.
Ale vy všichni...zvládla jsem to vydržet 21 měsíců, 27 dní a 6 minut.
R.
Žádné komentáře:
Okomentovat