Vzduchoprázdno

Zase mám pocit jako bych měla uprostřed hrudníku vzduchoprázdno. Jako by tam místo plic a srdce byla jen jedna velká díra ve který je maximálně tak...no vzduchoprázdno...

Už dlouho se mi nestalo, že bych tohle nic cítila. Jedinej rozdíl je, že většinou jsem nevěděla z jakýho důvodu tomu tak je. Za to teď mám pocit, že je těch důvodů hned několik:

• z mýho života zmizel člověk, bez kterýho jsem stejně žila většinu života...já byla ze začátku přesvědčená o         tom, že mi to půjde a že mi to nebude vadit, že budu spíš ráda...nakonec si ale myslim, že je to jedna z příčin tý díry ve mě...
• skončila jsem v práci...jak mě to štvalo tam jezdit a mrznout na lešení a po nocích drhnout kachličky, natírat zábradlí a podobmý věci, tak teď zjišťuju, že mi to chybí, že mě to vlastně bavilo a hlavně byla to každodenní náplň, jezdila jsem do Prahy v šest nebo sedm ráno a vracela kolem šestý/sedmý večer...prostě jsem byla urvaná jak kotě a neměla čas ani energii přemejšlet nad životem...
• jsem na pracáku, což obnáší strašně málo povinností-muj den vypadá nějak takle: vstávám pozdě...třeba kolem desátý-> člověk může spát jak dlouho chce, protože jediný co pak dopoledne dělám je to, že si udělám půllitr kafe, zapnu televizi (abych měla nějakou zvukovou kulisu a nehráblo mi z toho ticha ještě víc), uvařim, uklidim kuchyň a pak následuje ta nudnější část dne - asi tak hodinu věnuju projížděním nabídek k práci a posíláním životopisům na který se mi stejně nikdo neobtěžuje odpovědět a následně si čtu nebo se učim na přijímačky ( což mi připomnělo, že bych měla konečně poslat přihlášky..) a to je všechno...prostě na palici...
• jediný co mě donutí vylézt z baráku je, když musim do Olympu...jako například v sobotu po plese nebo dneska a zítra...vážně se mi tam chce zas celej den nic nedělání...asi umeju všechny skleničky nebo já nevim co tam budu dělat...asi hodim na papír tu povídku co mám v hlavě...to by mi mohlo zabrat nějakej čas...
• no a další a poslední věc, která za to asi může je to, že veškerej můj osobní a "milostnej" život se odehrává jen ve snech ( a že uměj bejt živý a reálný), vybájenejch příbězích a prapodivnejch představách...zkrátka a dobře je fajn, že je většina seriálovejch a filmovejch herců tak pěknejch...ach jo...

Když to tak shrnu už chápu ten divnej pocit...je toho přeci jenom docela dost.

Jo a abych nezapomněla...ke vší mojí frustraci se ještě ke všemu můj školní idol oženil...sbohem můj vysněný životní partnere a živote plný zanícených debat o historii ve francouzštině :(