A najednou zas čekám....čekám jako na smilování na zprávu, která mi dokáže obrátit svět o 180°. Na zprávu nebo cokoliv, co vlastně nemusí přijít.
A to bylo všechno v pohodě. Měla jsem čistou hlavu. Čistou od věcí, který nešli vyřešit a na který bylo vážně lepší zapomenout.
A tak tu sedim, mám otevřený okno konverzace, o který si nejsem jistá jestli jí chci vést... A to jen proto, že asi nevim jak. Protože vlastně nemám co říct... nikdy jsem nic moc říct neměla. Ani si nevzpomenu na to, co všechno jsme si říkali. Teda jako jo, vzpomenu....ale zpětně mi to přijde hrozivě umělý.
Zkrátka a dobře se v tom všem zase nevyznám.
A tentokrát to dokonce ani neni moje chyba.
23.2.14 23:38
Je o tři dny pozdějc a já se až teď dostala k přepsání a hlavně zamyšlení se nad tim, co jsem ve středu/čtvrtek napsala. Nedává mi to smysl o nic víc. Ani takhle s odstupem času.
Žádné komentáře:
Okomentovat