15.10.2019 20:59

Úterý.
Nejsem úplně tip člověka, kterej by nutně vyhledával společnost jiných lidí, když přijede z práce. Vlastně ani nikdy jindy. Někdy mám ale i já potřebu si s někým povídat. Jaký byl den, jaký byl včerejšek, jak nemám co číst ( znáš ten vtip, ne? Jak ženský s plnou skříní hadrů nemaj co na sebe? Same here, akorát s knížkama..), takovýty neurčitý řeči, který vyústěj v něco absolutně jinýho, co si člověk ani nemohl představit, tlachání o ničem, atd... ale na to v dnešní uspěchané době pracovního přepětí, seriálů a randíček na slepo (dohromady nebo zvlášť? toť otázka..necháme zvlášť) nezbývá energie,není čas a natož nálada.

No zrovna dneska bych se na to i cejtila. A jako na potvoru přijedu domů, kde furt někdo je, a tady ani noha.

Tak zkouším jednu kamarádku, ta skoro spí.
Druhá pro jistotu nezvedá telefon.
Třetí nemá potřebu komunikovat.
A o čtvrtým ani nemluvím, tak moc jsme se odcizili.

Ani jednomu z nich to nemůžu a taky nezazlívám.
To je jen takovej postřeh.

Ale nějak mi to prostě zrovna dneska chybí, konverzace bez těžkých témat, plná dvojsmyslů a nesmyslů. Zrovna dneska by to šlo.

Kdo jsme, když se za námi zabouchnou dveře bytu?
Kdo shodí masku, kterou celý den nosil?
Kdo ji pro jistotu nikdy nesundavá?
A poznáme to sami?

Skoro bych i vytáhla housle a zahrála si. To vždycky pomůže přeskupit soustředění jinam. Ale bratře mi ztopilo ladičku a zase tak zoufalá, abych jí šla k němu hledat vážně nejsem. Taky bych si musela ostříhat nehty na levý ruce aby mi šlo pořádně mačkat struny a to by mi pak nerovnoměrně cvakaly po klávesnici a to bych nemusela psychicky zvládnout. Moc práce prostě. A to ve svý podstatě stačí udělat čtyři kroky ke skříni a vyndat je. Ale ta příííprava.

No vida. Ani jsem nemusela začít hrát, stačilo představit si to.

Nicméně jsem pořád nevyřešila ten problém s nedostatkem čtiva.

Jdu si nalít víno a dát si cigárko. Třeba mě cestou něco napadne.

28.10.2016 1:00 ( pro J. a ty ostatní)

21 měsíců, 27 dní a 6 minut

Tak dlouho jsem to zvládla.
Tak dlouho jsem zvládla se nepotrestat.
Ale už zase nemám jak tomu zabránit.

Po roce a půl jsem začala brát léky. Na depresi. Antidepresiva.

A po měsíci utrpení. Nechuti. Nevolnosti. Úzkosti. Bezmoci.

Kdy už se zdálo, že to bude všechno zase v pořádku, jsem přišla o důvod proč v pořádku chci být. A tak jsem se potrestala. V den 31. narozenin mojí kamarádky. Člověka, který při mě vždy stál a kterému jsem slíbila, že už to neudělám.

Ale je to jediná možnost. Když už nic nepomáhá a nikdo nemá sílu to se mnou nést, není jiná možnost.

Blbý je, že když je člověku 15, lidi to jsou ještě tak nějak schopný akceptovat. Ne už tolik, když je Ti 25. A výmluvy cos měl, který Ti stejně nikdo nevěřil, nestačí. Co uděláš?

To ticho je strašný. Horší než cokoliv co si dovedeš představit.

Moc bych chtěla pochopit, jak je těžký něco takovýho, ať už o depresi nebo i jen věcech co s ní souvisí, pro někoho, kdo to nikdy nezažil. Kdo s tím nemá zkušenost. Musí to být hrozný. Zvlášť, když toho člověka pořádně neznáš.

Omlouvám se.

Omlouvám se všem, kterým jsem slíbila, že už to nikdy neudělám.

Ale vy všichni...zvládla jsem to vydržet 21 měsíců, 27 dní a 6 minut.


R.

19.10.2016 20:39 (pro J.)

Nepsala jsem už tak strašně dlouho. Ani na papír, ani tady. Chybí mi to, někdy.

Chybí mi víc věcí.
Chybí mi verše, barevný a poletující hlavou, jak padající listí teď na podzim.
Chybí mi procházet se v tom spadaným listí.
Chybí mi souvislý myšlenky, souvislý  věty.
Chybí mi vtípky a špičkování se.

Chybí mi anonymita.

Vadí mi, že tohle místo už není co bývalo.
Já nejsem co jsem bývala.
Ty nejsi co jsi býval.
My nejsme co jsme byli.
Nekonečná a nikdy nekončící tragikomedie života.

Je v Tobě něco co mě uklidňuje. ( Ano, tohle si tu můžeš přečíst víckrát, ale nedělej to prosím.)

Usmívám se.
Zase píšu. ( Chtěla bych)
Dala jsem svýmu žití jakýsi řád.
Stanovila si priority. ( Víceméně - pořád jsou některý věci v jednání)
Možná dodělám tu knihu.

Začala jsem se těšit na to co bude.
Kdo vyhraje bodovací hru, i když ty se mnou "nehraješ".
Co bude za týden?
Co mi udělá radost?
Kdo mi udělá radost?
Komu já udělám radost?
Podaří se mi někoho rozesmát? Pousmát se?

Jsem zvědavá co přinese zítřek.

Jsem zvědavá, jestli se budeš usmívat.

R.

P.S. Tolik k těm souvislým větám a myšlenkám.

New Year

Co jsem si uvědomila ze nechci v roce 2015??



Vystrizlivet přátelé. Nechci vystrizlivet.

Už nikdy.

Kamarádi

Lidi říkaj, že jsi kamarád na baterky. Že kdyby sji opravdu chtěl, tak si čas uděláš. A já Tě vždycky bránila.
Víš, spousta mých kamarádů mi ani nevěří, že opravdu existuješ. A popravdě, už si nejsem jistá tim, za čim jsem si stála. Je to sobecký já vim, ale každej jsme sobecká bytost a chceme pro sebe to "nejlepší" a já už si prostě asi nemyslim, že to nejlepší jsi ty. Vždycky jsi byl. Ale teď se toho děje tolik, tolik nových pocitů, zážitků a vědomostí co bych Ti chtěla říct a nemůžu.

Promiň.

Third star

Remember that you were loved by me, and that you make my life a happy one. And there´s no tragedy in that.

                                                                                                            -James-

Pořád

Měsíc a půl pryč... ( o tom někdy jindy. ale určitě někdy, to slibuju)
...a já jsem pořád stejná.
Pořád stejně bezradná.
Pořád stejně věřící.
Pořád stejně doufající.
Pořád stejně naivní.
Pořád stejně obyčejná.
Pořád stejně v oblacích.
Pořád napůl ztracená
a pořád se hledající.
Pořád zamilovaná.
Pořád já.