Každej máme někoho před kym se nebojíme brečet.Před kym nám to přijde přirozený.Je to někdo kdo o nás většinou ví všechno.Někdo, komu absolutně, bezvýhradně a slepě důvěřujeme.
Takovýho člověka mám tedy logicky i já.
Jen je smutný, když tenhle člověk s váma nechce mluvit, protože prý nemáte o čem.Najednou ale proklábosíte hodinu a půl a jeho názor se změní na: Vždycky je o čem.
Tak proč mi společní kamarádi říkaj, že se na mě ptá, jestli se to zlepšuje a že o mě mluví strašně hezky a se mnou nepromluví ani slovo a sotva se na mě podívá??
Je to ten člověk ke kterýmu jdete, když je vám nejhůř.Ten co u vás sedí když brečíte a nic neříká.Nemusí, vám totiž prostě stačí, že tam s váma je.Že vás obejme aby vás tim podpořil a dodal vám sílu.
Tak jako na tom hřbitově loni na dušičky.
Škoda jen, že ve chvíli kdy se cejtíte zranitelnější a zmatenější než jindy tady pro vás neni.
Nechce bejt...
Žádné komentáře:
Okomentovat